Kolem jedenácté večer jsem se poměrně nerad vykopal ven z pokoje, abych nasál něco japonského nočního života. Chtěl jsem původně najít nějaký bar, které před kluby preferuji, leč na nic rozumného jsem nenarazil. V ulici pár metrů od mého hotelu byla ulice plná klubů, které, dle místních, jsou ty nejlepší ve městě. Pro první z nich, Klub X, jsem se rozhodl.
Uvítala mě cedule v angličtině a pochopitelně japonštině, že do klubu se jezdí zásadně výtahem, pokud ochranka uvidí někoho přijít po schodech, bude okamžitě z baru vyhozen. Pod tím bylo jen tak mimochodem, drobným písmem dopsáno, že zvracet a močit na schodech se nemá. Pobavila mě natolik, že mi úsměv na tváři vydržel až do šestého patra, kde mě hřmotným hlasem přivítal anglicky černoch s razítkem a Japonka za okýnkem, která kasírovala vstupné. Zaplatil jsem, dostal razítko, lístky na dva drinky zdarma a vlezl dovnitř.
Klub byl střední až menší, s poměrně dlouhým barem, pár stoly před barem a dalšími několika stoly pod DJem. V baru bylo ještě poměrně málo lidí, takže jsem měl šanci si je v klidu prohlídnout. U baru stála skupinka přátel ve složení dva kluci, tři holky, opodál se odhodlaně tvářila o bar opřená samotná holka a v druhé části klubu další samotná holka. Pár dalších lidí, bylo roztroušeno v šeru u stolů.
Vzal jsem si drink, došel do druhé části, do rohu, opřel se o zeď a čekal, co se bude dít dál. Přišel jsem akorát, neboť do 15min se počet lidí zpětinásobil. Budil jsem poměrně velkou pozornost a to i přesto, že přímo proti mému stolu, přes celou místnost seděl druhý běloch. Čím jsem si to vysloužil, nechápu. Každopádně již během prvních několika minut si ke mně přisedl snad šestnáctiletý Japonec, mluvící poměrně špatně anglicky, ale o to s větším nadšením. Nevím moc, o čem mluvil, on obvykle vůbec nerozuměl, co říkám já, nicméně tato „konverzace“ trvala s přestávkami dobře hodinu. Mezitím se ke stolu přimotal další Japonec, který už měl celkem upito a který chtěl rovněž konverzovat, následován skupinkou pěti kluků, kteří na tom nebyli o nic lépe a kteří, když zjistili, že komunikuji a že jsem skutečně bílý i z blízka a že si dokonce jsem ochoten s nimi ťuknout skleničkou, tak si stoupli do řady a s úklonem a za jásotu si ke mně chodili ťukat sklenicí a následně mě objímat kolem ramen a to tak, že si přisedli bokem, chytili mě kolem ramen, mírně se uklonili a zakřičeli „Jobí!,“ což je Japonská verze mého jména. Po chvíli jsem toho měl celkem dost, nicméně zřejmě jim to došlo, nebo je to přestalo bavit, ale každopádně přestali.
Netrvalo to ani tři minuty a přitočil se ke mně další Japonec, tentokrát následován holkou, která střídavě sledovala špičky svých bot a střídavě mě a to v poměru 9:1. Japonec se omluvil, že obtěžuje, zeptal se, odkud jsem a že jeho kamarádka by se chtěla seznámit, že má ráda Brity, ale že jí to je trapné. Pokud jste pozorně četli, tak víte, že slušné Japonky se samy neseznamují, ale musí být představeny, resp. seznámeny. „Meny Mí“, jak jsem jí začal říkat, neboť tato interpretace jejího jména mi přišla nejzapamatovatelnější k té japonské, se skutečně velice styděla a v první minutě měla tendenci odejít. Bylo na ní vidět, že doslova bojuje s tím, jak trapně se cítí a tím, že odejít by bylo neslušné. Tak stála, koukala do země, vrtěla se a občas se na mě nesměle podívala. Podařilo se mi rozptýlit trapnost situace několika nesmyslnými větami o klubu a začal opakovat její jméno, což jí pobavilo natolik, že se přestala stydět a začala komunikovat.
Následně přišly další dvě holky a tři kluci, což byla skupinka kamarádů, kteří přišli do klubu oslavit odjezd jedné z holek kamsi za prací. Ani jedna z holek v klubu nikdy nebyla a dle slov Meny Mí by ani nikdy nešla, pokud by nešly oslavit rozlučku a nedoprovodili by je kamarádi. Po hodině, po mém příchodu, jsem ze své pozice viděl zhruba toto: Holka od baru, která tam byla sama, byla stále sama, nicméně s každou minutou, se stávala čím dál tím zoufalejší ve smyslu zcela evidentní snahy někoho sbalit za účelem se s ním vyspat. Ani trochu se nebojím, že bych jí křivdil. Jestli to dělala za peníze nevím, ale skoro bych typoval, že ani ne. Musím říct, že tato snaha, je pro mě vrcholně asexuální. Možná v tomto nejsem úplně chlap, ale když je holka jednoduchá na získání, může být sebekrásnější, sebeinteligentnější, sebevtipnější, ale je pro mě nezajímavá. Dlužno dodat, že levné holky minimálně jednu ze zmíněných vlastností obvykle postrádají. Potřebuji výzvu, jakmile jí nedostanu, nedostaví se ani zájem. Tato na tom byla ještě významně hůře, snažila se o cosi, co mělo být sexy, z mého pohledu to však bylo strašně levné a asexuální a to až tak, že to ve mně vyvolávalo až bolestivý pocit v zádech. Když jsem přišel do baru, okamžitě jsem upoutal její pozornost a obával jsem se, že se ke mně nějakým způsobem bude mít tendenci přiblížit. Naštěstí mě zachránili komunikující Japonci, zmínění výše, a následně skupinka v čele s Meny Mí, se kterou jsem zůstal až do ranních hodin.
Druhá samotná holka byla lepší, minimálně mě z ní nebolelo v zádech, ale rovněž byla levná, ale aspoň měla určitý styl. Překvapivě jsem nikomu nevadil a to ani těm prvním single Japoncům, kteří se mi svěřili, že tam jdou „za holkama,“ ale nějak po celý večer zůstávali sami, co jsem měl možnost si všimnout. Meny Mí přišla s hrou, že mám hádat kolik komu je a že oni pak budou hádat kolik je mně. Byl jsem na výsledky této hry poměrně zvědavý, neboť jsem si mohl ověřit, jak moc jsem případně přestřelil u těch dvou Korejek, dva dny zpátky. Meny Mí jsem tipnul na 24, bylo jí 26, DejGí, ten co mě s ní seznámil, byl 29, typoval jsem ho na 26. Ostatní byli ve stejném věku, jak kluci, tak holky. Mě tipovali na 29 (DejGí), 25 (Meny Mí), její roztomilá kamarádka dokonce na 21 a ostatní někam mezi. Chvilku jsem váhal, jaké číslo jim řeknu a nakonec jsem zvolil 32. Takže mi bylo 32 a hlásil jsem se k oběma svým občanstvím, což se jim hrozně líbilo. Roztomilá kamarádka byla skutečně velmi, velmi roztomilá. Měřila tak 160cm, byla tak droboučká, že by si oblékla moje trenky dvakrát, neměla krátké nohy, byla hezká a nemohla mít víc jak 40kg. Jak se připila, tak furt něco žvatlala napůl Japonsky, napůl Anglicky a stále se tomu co říká, hihňala a plácala mě po zádech a po noze. Cestou na záchod jsem jí chytil, vyhodil do vzduchu a posadil si jí na ramena, což se asi v Japonsku nedělá, protože se okolo nás okamžitě udělal kruh a všichni začali tleskat. Japonce na mých zádech se to evidentně líbilo a začala se smát tak, až se začala na mých ramenou kácet, tak jsem jí chytil a postavil na nohy, načež se ke mně přitočil jeden z těch kluků, se kterým přišla, a omluvně pronesl, že to je jeho holka, že by bylo lepší, abych to nedělal. Omluvil jsem se mu s tím, že jsem to netušil a on ji demonstrativně políbil na tvář a pohladil po zádech. Od té doby si jí stále hlídal a vytvářel jakousi živou zeď mezi mnou a svou přítelkyní.
Z ničeho nic přestala hrát hudba a všichni jsme byli vypuštěni před klub. Sjeli jsme výtahem dolu a čekali, až nás zase pustí nahoru. Naše skupinka důvod neznala a mě to nezajímalo natolik, abych po tom pátral. Přibližně po patnácti minutách jsme byli znovu vpuštěni a vše pokračovalo tam, kde to začalo. Vlastně ne. Třetí holku ze skupinky, která byla poměrně vysoká, mohla mít kolem 170cm, začal celkem nevybíravým způsobem balit jakýsi černoch. Stále jí držel za ruku a nebyl ochoten jí pustit a co chvíli se jí k sobě snažil přitáhnou. Chvíli jsem je pozoroval a když jsem pochopil, že jí to není vůbec příjemné a že její kamarádi se buď bojí, nebo stydí něco udělat, nebo aspoň říct, tak jsem k nim přistoupil, chytil jí za ruku za kterou jí držel černoch, dal si jí do své ruky, natočil se k němu a prohlásil: „ My girl, my hand.“ Černoch si mě prohlédl, poodstoupil a pronesl: „Sorry bro“ a spolknul ho dav v sále. Japonská skupinka kamarádů tlumeně jásala a byli ohromeni mým, z jejich pohledu heroickým výkonem, kdy jsem zahnal strašného draka, dřevěným mečem. To už se blížila čtvrtá hodina ráno a já se začal nudit. Zoufalky vypadaly, že našly své zoufalce, klub se pomalu vyprazdňoval, na mě dolehl spánkový deficit a rozhodl jsem se, že zmizím. Skupinka Japonců s Meny Mí chtěla jít se mnou, ale trvalo jim to tak dlouho a navíc někde v sále zmizeli, že jsem se rozhodl na ně dál nečekat a odejít.
Venku bylo příjemně. Sedl jsem si na cihlovou obrubu, která byla postavena kolem stromu, že budu chvíli pozorovat lidi, protože to je obvykle vždy něčím zajímavé, když po necelých pěti minutách vypadla z výtahu Meny Mí se skupinkou, ve které však chyběla ta třetí holka. Jakmile mě zahlédla, zvolala: „Jobí!“ a rozběhla se ke mně následovaná ostatními, kteří volali to samé. Po dotazu, kam zmizela třetí kamarádka, že je jejich parta nekompletní, mi bylo sděleno, že musela dřív domů, protože vstává brzo do práce. K přesile 5:2 (včetně mě) se přidali další dva kluci před barem, se kterými se evidentně znali a já usoudil, že je skutečně čas jít spát. Nakonec nebyl. Vydali jsme se hledat nudle, protože bylo prostě potřeba jíst nudle. Musim říct, že mě to přišlo naprosto výborné jak z pohledu rozhodnutí, tak z pohledu argumentace a tak jsem se této aktivity zúčastnil.
Skočil jsem naproti přes ulici pro vodu s otázkou, co kdo pije, na což všichni odpověděli a já jim jejich přání splnil. Zřejmě vůbec netušili, co jsem otázkou sledoval, protože když jsem přinesl vybrané pití a začal jim ho dávat, tak vůbec nechápali co se děje a pořád dokola se ptali, jestli to je vážně pro ně a klaněli se a klaněli, až to vypadalo, že to nikdy neskončí. Podařilo se mi vše ukončit větou: “Tak teď se všichni najednou napijem.” A napili.
No a tohle už je skutečně konec. Roztomilá kamarádka byla ještě roztomilejší, neboť byla skutečně vláčná a za velké nelibosti svého přítele se měla stále tendenci o mě opírat, sedat si přede mě a něco roztomilého žvatlat. Nudle jsme nenašli, já se rozloučil podáním ruky, na což přistoupili všichni kluci, s holkama jsem se uklonil, protože mi bylo naznačeno předem chlapcem žvatlající holky, že jako na pusu na tvář ať rovnou zapomenu a vykročil jsem směr hotel. Za minutu mě míjel taxík a ze staženého okýnka jsem slyšel ukázkově ve stylu Doplerova efektu: „Áááááá, Jobíííííí, ááááá….“ A zahlédl jsem šest mávajících rukou. Jak je narvaly do jednoho okýnka netuším a bylo mi to jedno. Závěrem zopakuji, že Japonsko je úžasné. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo zachytit, jak jiná je jejich mentalita. Jednoznačně sem chci znovu a na delší dobu.
