Kočka

Jsem na chalupě. Krásnej den. Na louce je postavená ohromná klec ve který je šelma, pravděpodobně puma. Sedim v polodřepu, ona leží na boku a hrajeme si. Má zvláštní oči, jakoby se smály mojí důvěřivosti. Hraje si, ale občas mě škrábne. Ze začátku mám pocit, že jde o náhodu – jako když si hrajete se psem a on občas stiskne víc, než by chtěl – ale po chvíli se nemůžu ubránit dojmu, že jde o záměr. Jako by se snažila naznačit, že si hraje protože si chce hrát ona – určitá forma demonstrace síly. Nelíbí se mi to. Začínám si s ní hrát trochu ostřejš, abych si svojí domněnku potvrdil. Stoupám si a ona taky. Strkám jí ruce do tlamy a uhybám, plácám ji do boku a do předních tlap, ale už trochu větší silou. Měl jsem pravdu, teď se změnil její výraz a už to není hra. Chytám jí pravou rukou za krk, levou za přední tlapy a rychle jí skládám na její pravej bok. Ve chvíli jak se dotkne země si jí klekám na hrudník. Stále jí držim. Má volný akorát zadní tlapy. Je hrozně vzteklá, ale brzo se uklidňuje. Dělá jakože se nic nestalo, ale já jí už nedokážu věřit. Jsme v patový situaci – nevim jak se mám dostat z tý klece ven. Když jí pustim, tak riskuju, že na mě zaútočí. Co ale kupodivu hraje největší roli je skutečnost, že před ní nejsem ochoten ukázat svůj strach z možnosti jejího útoku. Dělám jakože se jí absolutně nebojim. Jenže to nutně znamená, že jí budu muset pustit, otočit se k ní ZÁDY a ujít zhruba dvacet metrů ke dveřím klece. Ona zase dělá jakože to celý byla hra. Klepe jemně ocasem do země, čeká až jí pustim a usmívá se. Teprve teď si všímám, že má kolem krku provaz. Na jeho druhym konci je tlustej chlap. Je od nás asi třista metrů. Pouštim kočku a suveréně odcházim. Mám trochu nepříjemnej pocit v zádech, ale vycházim ze dveří, otáčim se a zavírám je. Puma leží v nezměněný poloze a sleduje mě s lehkym úšklebkem, moc dobře ví jak sem se cejtil. Střih. Vracim se zpět ke kleci. Vevnitř nikdo není. Teda, nikdo živej. Na zemi leží provaz, jehož jeden konec je tam, kde byla kočka naposledy a druhej je ve větvích stromu. Torzo tlustýho chlapa sedí bez hlavy na větvi a svírá ho v ruce. Pípnul mi mobil – smska: „V korunách stromů, kdo hlídat měl, nepoznals mě a teď zapomněl – víra je nemoc, jen sobě věřit smíš, zemřeš, život – iluze – pochopíš.“ Pořád mě pronásleduje hrdost. Jsem si jistej, že mě teď odněkud pozoruje a neudělám jí tu radost, abych se začal panicky rozhlížet a běžel se někam schovat. Volnym krokem jdu ke kůlně, jsem připravenej na útok, ale koukám přímo před sebe. Lezu do kůlny a zavírám za sebou. Přesně ve chvíli, kdy se dveře zabouchly je slyšet rána. Puma skočila na dveře a snaží se je otevřít. Chvíli je držim a pak zatahuju kovovou závoru. Uvědomuju si ale, že je do kůlny vchod ještě shora z baráku. Kočka už před dveřma kůlny neni. Otevřít a kouknout se ven nemůžu a jít se podívat a případně zavřít druhej vchod už taky ne, protože by tam nutně byla dřív než já. Mám dvě možnosti. Buď ze zdi sundám vidle a budu čekat až přijde dolu druhym vchodem, nebo vlezu do sklepa. Tam se nemá šanci dostat. Volím první možnost..