Napadá Vás někdy, kým byste byli s jinými životními zkušenostmi, v jiném prostředí? Když někam jedu a jedu sám, mám logicky hodně času na sebe, což je fajn, protože nemusím řešit vůbec nic jiného, než sebe. Zvlášť když nemám jakýkoli kontakt s internetovým a mobilním světem, nebo je tento kontakt omezený. Je to něčím neuvěřitelně příjemně očistné a po návštěvě Kuby bych to skoro nazval jako „maňána“ pocit. Prostě je mi všechno jedno. Mám hlad, najim se čehokoli, co mi v danou vteřinu přijde fajn, anebo nejím, protože se mi nechce vstát. Zůstanu sedět jak dlouho se mi chce, kde se mi chce, jdu si náhodně vybraným směrem, ptotože se mi v danou chvíli zrovna tenhle směr líbí. A nikdo se mě neptá proč, kam, na jak dlouho, co potom a tak dále. Vlastně nikdo se mě neptá na nic. Taxikáře, nebo jiné místní nepočítám, stejně tak toulavá zvířata se do toho nezahrnují. Přišel jsem ale na to, že tenhle „maňána“ přístup je sice neskutečně očistný a vytváří hluboký, krystalický úsměv, někde uvnitř vás, ale zároveň je absolutně neslučitelný s běžnou realitou civilizovaného světa. Ten totiž takhle nefunguje.
Vystoupil jsem z letadla a prošel snad nejrychleji fungující pasovou kontrolou na světě. Následoval přesun letištním vlakem do odbavovací haly, kde na mě již čekala má sportovní taška a konečně přišla i celní kontrola trvající méně než deset vteřin. Jedním slovem, …, skvělé. Vylezu za dveře chráněné zóny mezi tuny Korejců, vyhlídnu si lavici a sednu si na ní. Opřu se, nadechnu a jen tak pozoruju lidi. Protože můžu, protože nepospíchám, protože nemám absolutně žádný pevný program.
Po přibližně dvou hodinách, kdy mě pozorování lidí a plavání v myšlenkách v jiné dimenzi přestalo bavit, jsem se vydal hledat autobus směr Pohang. Našel jsem vcelku snadno boudu s holkou, která rozpoznala můj pokus o žvatlání názvu „Pohang“ a ukázala na prstech 1, 4, 0. „ Jakože v jednu čtyřicet?“ dotázal jsem se. „Yeš, yeš,“ rychle pokývala se širokým úsměvem. Podotýkám, že bylo právě něco kolem půl deváté ráno a dva autobusy mi ujely, protože jsem pozoroval lidi v letištní hale. „ OK,“ nenechal jsem se vyvést z míry a popravdě jsem vyveden z míry nebyl. Možná tak tím, že mi to vlastně vůbec nevadí.
Šel jsem zpět do haly, kde jsem si v „7-eleven“ koupil sendvič, zamyslel se nad tím, že to málo, co z Koreji můžu vidět v letištní hale je vlastně zmenšená Amerika, našel si lavičku na kraji letiště a usnul. Probudil mě funící taxikář, který když zpozoroval, že nejsem odložená mrtvola, zakřičel: "Takší, takší?!" Zavrtěl jsem hlavou, jakože ne a zívnul. Hodiny naznačily, že je akorát čas, tak jsem vyndal telefon z nabíječky, kterých jsou v hale desítky, srovnal tašky na vozíku a za trvalého odhánění taxikářů se dostal k autobusu. Autobusák zrovna otevřel bok autobusu pro naložení kufrů, ukázal na jednu se sekcí a pronesl: "Pohang," načež ukázal na druhou a řekl: "Gyeongsan" a zmizel v autobusu. Hodil jsem tašku do správné z děr, nastoupil a vybral si náhodně jednu ze samostatných, kožených sedaček autobusu Kia Motors. Nutno dodat, že sedačky jsou ve složen 2+1 a jsou velké a pohodlné.
Po dvou hodinách, z pětihodinové jízdy, byla přestávka, kdy jsem vyběhnul ven, pro něco k jídlu a než jsem tak udělal, zeptal se řidiče pomalu a zřetelně anglicky, za jak dlouho se jede. "Čů," odvětil a usmál se. "Čů minyt, or čů zero?," zeptal jsem se s podobným přízvukem. "Ješ, ješ, čů zelo," a zazubil se nadšeně. Pokynul jsem mu na pozdrav a otočil se, abych vystoupil, když na mě ještě zavolal: "Woš!" a ukázal na své oči, pak na mé oči, pak na sebe a na autobus a naznačil cosi, co asi měla být značka autobusu. Znovu jsem pokynul a zmizel do jakéhosi ohromného smíšeného zboží kombinovaného s trhem, jakousi halou s mobilními službami a kadeřnictvím. Koupil jsem si vodu a dvě tyčinky a vrátil se zpět do autobusu, který mezitím popojel o kus dál.
Za mnou seděl běloch, který byl celou cestu nervózní. Když jsem nastoupil s tyčinkou v ruce tak nevydržel a pronesl těžko identifikovatelnou angličtinou něco ve smyslu, jestli se nebojím, že se ztratím, anebo jestli to tam znám, což mělo za následek diskuzi, při které jsem se mimo jiné dověděl, že se jmenuje Alex a je to Novosibirsky občan.
V Gyeongsanu dostal Alex mírně panický záchvat, protože se obával, že jsme již v Pohangu a že tím pádem musí vystoupit. Ujistil jsem ho, že v cílové stanici ještě není, což mi však nevěřil. Každopádně po dotazu na řidiče a několika dalších cestujících se Alex uklidnil a po zbytek cesty podupával nohou méně a přestal kašlat. No a to je vlastně konec. Dojeli jsme do Pohangu, kde jsem se s Alexem rozloučil, dal si tašku přes rameno a vykročil do haly, kde jsem očekával Pavlínu..
