Z důvodů ne příliš podstatných jsem vlezl v Praze do letadla s telefonem v ruce, uprostřed poměrně důležitého hovoru, kdy jsem potřeboval zkoordinovat několik lidí a potřeboval jsem to udělat než odletím. V podobných situacích, kdy se na danou věc soustředím mi mozek naprosto úplně vypne jakékoli další vnímání světa, jsem schopen pouze jít a vyhýbat se předmětům. S nemalým úsilím pak dokáži vnímat aktivní účastníky takto zastřeného světa, jako je například navigace letušky.
Letušce se nakonec podařilo, po několika neúspěných předchozích pokusech, sundat mi bundu a dovést na mé místo, kterým byla sedačku 8A, kterou jsem si zarezervoval v podstatě na všechny lety na mé cestě do Austrálie a zpět. Vedle mě již byl usazen Korejec, který spokojeně žvýkal oříšky a zavrtával se na polohovatelné sedačce Business třídy. Zapadl jsem vedle něj, volnou rukou si dal polštář za hlavu a vzal do ruky připravenou skleničku s vodou a s chutí ji rychlým záklonem hlavy vdechnul.
Telefonní hovor stále pokračoval a přesto, že mi něco někde v dálce v hlavě bylo divné, nevěnoval jsem tomu pozornost, neboť svět ve kterém byl můj mozek, neměl nic společného se sedačkou 8A. Jakmile jsem hovor dokončil, začala se mi rozjasňovat druhá realita, ve které sedím v letadle a začal jsem si dávat věci do souvislostí. Poměrně významně tomu také pomohla sympatická, blonďatá letuška, která mi přinesla tác s vínem, vodou, džusem a dalšími tekutinami. „ Hmmm, vodu už jsem měl, dám si víno,“ pronesl jsem v duchu a natáhl se pro víno. Korejec, kterého jsem měl v periferním vidění, mě smutně pozoroval a já pochopil, za co může jeho změna nálady. Já mu vypil jeho vodu! Naprosto suverénně a bez zaváhání. To proto mi bylo něco divné, proto ta změna nálady z pozitivně se vrtícího spolucestujícího na zaraženého, který zmateně koukal do svého klína a bylo mu trapné něco říct.
Plyne z toho ponaučení, pokud jste muž, nebo žena co neumí dělat dvě věci najednou, nepijte nic, co vidíte kolem sebe, s největší pravděpodobností to nebude vaše.
