Nalodění auta, cesta trajektem, dohánění mini letadla na mini letišti, …, nic z toho nestojí za konkrétní zmínku. Prostě jsme všechno lépe, či hůře zvládli a detaily nejsou zajímavé. Po přistání v Melbourne na nás na letišti čekalo poslední auto, tentokrát sedan Toyota Corola v červené barvě. Červená má být, jahoda, jablko, rak, spálená hlava, naštvaná hlava, anebo třeba jeřáb. K autům mi ta barva prostě nejde.
Naším cílem a bydlením na následující tři dny byl hotel Vibe u univerzit a jejich kolejí. Kolem páté odpoledne jsme se přibatolili s naší mini Toyotou do hotelu, zaplatili deset dolarů za parkování, dostali klíče od pokoje a rozvalili se v postelích s tím, že si dáme pivo a pak se uvidí. Do centra jsme to měli cca 35min pěšky, do okolních barů a obchodů zhruba 10min.
Večer jsme skutečně zamířili směr centrum a objevili klub, ve kterém měla jedna z barmanek úžasnou schopnost „odpálkovávat“ kohokoli, kdo jí začal jakkoli otravovat. Úžasnou proto, že to dělala zvláštní, veselou a decentní formou, která však byla zcela jednoznačná. Bavilo mě to pozorovat. Luděk přerušil mé soustředění tím, že mi vrazil do ruky umělohmotnou brokovnici s tím, že si zastřílíme na jeleny. A tak jsme stříleli na jeleny, na nějaké místní digitální hře, u čehož jsme vydrželi snad hodinu a byla to sranda. Luděk si chodil pro panáky, takže schopnost trefovat jeleny a artikulovat se mu zhoršovala. Já zůstal u čtvrtého piva a bylo mi fajn.
Luďka z ničeho nic přepadl pocit, že je to u sympatické servírky nuda a to i přesto, že tam máme jeleny. Zmínil místo s názvem gentlemans club, které stačil během dne objevit. Název ve mně vyvolával určitou představu, co by to mohlo být a tak jsem se nesměle zeptal, jestli to náhodou neni bordel. „ Néééé, vůbec to neni bordel. Je to klub, kde tancujou krásný holky.“ „Jakože striptýz,“ ujasňoval jsem si. „ Ne, to taky ne, prostě tam sou holky a můžeš si s nima povídat a tak.“ „ No to snad můžu všude, ne? “ odvětil jsem. „ Řikám dopředu, že pokud budu muset platit u vstupu jedinej cent, nejdu tam a pokud mi to bude připadat jako bordel, tak tam taky nejdu.“ Luděk se zatvářil dotčeně: „Neboj, je to super, bude tě to bavit.“
Prošli jsme vstupními dveřmi z ulice, prošli po schodech dolu k dalším dveřím a tam seděla jakási podivně oblečená holka a natahovala ruku, že chce dvacet dolarů za vstup. „ Hele, užij si to, já se vracim zpátky,…“ Luděk začal máchat rukama: „Nenene, počkej, já ti to zaplatim, je to dobrý, fakt.“ „Hele zhruba tušim, co asi uvidim a víš dobře, že já prostě nezaplatim ženský za něco, co nechci, aby dělala. A je jedno, jestli to zaplatíš ty, nebo já, nejde o prachy, ale o to, že tohle mě nezajímá.“ Chvilku jsme se ještě dohadovali, nicméně skončilo to tak, jak to skončit muselo. Luděk zůstal kdesi v podzemí a já se vrátil do předchozího klubu, sednul si na bar, objednal si pivo a začal se bavit s dvaadvacetiletou “odpálkovávací” barmankou jménem Sarah. Dozvěděl jsem se, že to má jako brigádu, že jí to chvíli bavilo, ale že je to tam samej slizkej chlap, kterej obvykle ani neumí dát dohromady souvislou větu, nebo má dojem, že čim ožralejší je, tim je víc otevřenej a krásně se zazubila. Dál jsem se dozvěděl, že se chystá do Evropy, že tam bude asi chtít chvíli pracovat a pak že uvidí co dál. Připadalo mi to celé fajn. Takový ten typ člověka, co ho ještě nepohltila společnost, ve smyslu touhy něco vlastnit a hlavně, že nemá ten neodbytný dojem, že „to musí někam dotáhnout“ . Prostě si dělala, co se jí chtělo..
Jen dodám, že mezi fotky jsou jak z Melbourne, tak ze Sydney. Obě města mi připadají stejná a protože nikoho z Austrálie, koho by se právě pronesené dotklo, neznám, tak to tak nechám. Na fotkách najdete náhodně zachycená místa z procházek oběma městy. Víc k tomu skutečně nemám.
