Denis mi představil Alexe a okamžitě dodal, česky, že to je člověk, který se chová přesně podle Einsteinovy definice šílenství. Mám jí rád, těm z vás, kteří ji neznají, doplním vzdělání: „Šílenství je, dělat stejnou věc znovu a znovu stejným způsobem a očekávat různé výsledky.“ Když jsem se na Denise tázavě podíval, tak dodal, že měl manželku, se kterou se rozvedli, protože spolu jednoduše nemohli vydržet. Po několika letech si ji znovu vzal a po dalších několika letech, se znovu rozvedli. „A hádej,“ na chvíli se odmlčel, „hádej, koho si bude příští měsíc brát..“.
Tak jako tak, Alex je fajn. Jeho problém, kromě zmíněné manželky, je ne příliš hluboká znalost angličtiny. A tady přesně začíná příběh se střelnicí. Denis ve čtvrtek na střelnici nemohl. Poslal tak Alexe, který bude tlumočit, Salvadora, který měl fungovat jako ochranka a zároveň jako oficiální držitel zbraní a Jose, který se k nám měl přidat cestou vlastním autem, který je instruktorem.
Ve středu večer jsme si s Alexem telefonovali, emailovali i SMSkovali, abychom si ujasnili to, že já pro něj ráno přijedu k němu domů. Poslal mi svou adresu a já si sehnal bydlení deset minut od jeho baráku. Bylo mi pravda poněkud podezřelé, že se mě ještě vyptává na mou adresu, o kterou si pak ještě následně psal emailem, ale přisuzoval jsem to skutečnosti, že se o mě má starat a že tedy chce mít představu o tom, kde přesně jsem.
Ráno v devět nula tři volám Alexovi, že stojím před jeho barákem. „5 minutes, 5 minutes,“ pronesl Alex do telefonu. Vystoupil jsem z auta, přeházel věci dozadu, sesypal odpadky na hromadu, čímž jsem zabil zhruba deset minut a Alex nikde. Dobře, Mexických pět minut může být patnáct minut normálních, nevadí. Po dvaceti minutách čekání jsem vzal telefon a znovu se spojil s Alexem, který se mě začal ptát, kde jsem. To mě zaskočilo. Odvětil jsem, že u něj před barákem, jak jsme se domlouvali. Tomu Alex nerozuměl. Zkoušel jsem to tedy znovu, s použitím jiných slov. Stejný výsledek. Nakonec jsem mu řekl adresu, na které jsem. Chvíli mlčel a pak z něj vypadlo: „Stay, 10 minutes, 10 minutes.“ Po dalších dvaceti minutách se zpoza rohu vyloupnul černý, neprůstřelný Suburban, z něj vystoupil Alex, podal mi s úsměvem jakousi kartičku a pokynul mi, ať ho následuju.
Průjezd dálnicemi dvěma neprůstřelnými auty, z nichž v prvním seděl Alex jako řidič a vedle něj Salvador, oblečený jako z Bčkového akčního filmu, ve slunečních brýlích Toma Cruise z filmu Top Gun, jemuž se na boku nápadně rýsovala boule od pětačtyřicítky, byl poměrně vtipný. Ta část dálnice, po které jsme jeli, je placená a alternativní. Nemusíte po ní jet, můžete jet dole s ostatními, resp. mačkat se s nimi v kolonách a zadarmo. Anebo jedete nahoře. Dálnice má něco jako mýtné brány, ve kterých jsou umístěné čtečky. Problém je, že přes neprůstřelná okna není čtečka schopna rozeznat kód na krabičce, kterou máte v autě. Musíte ji vystrčit z okna. A jak jsme si už řekli dříve, u neprůstřelných aut se okna stáhnout moc nedají. Pokud brána nenačte kód, neotevře se závora a okamžitě přiběhne „Strážce brány“ (ne není to Bill Murray) a snaží se to buď vyřešit, nebo vás odmávnout dolu k ostatním. Tady se ovšem strážcům do řešení, ani odmávnutí moc nechtělo, protože moc dobře věděli, že jsou auta neprůstřelná a protože Salvador, přestože měří něco málo přes 160cm, vůbec nepůsobí tak, že byste s ním chtěli o něčem diskutovat. U jedné z bran Suberban projel a já se zaseknul. Alex začal couvat, až docouval k závoře, pak se pomalu otevřeli dveře spolujezdce a Salvador ve slunečních brýlích, ve stínu Suberbana vykročil na asfalt, aby šel zjistit co je za problém a boule pod bundou se do rytmu jeho kroků vlnila. Strážce brány byl v patové situaci. V jedné ruce měl mou krabičku, v druhé čtečku, vpravo před bránou stálo mé neprůstřelné auto, vlevo za bránou stálo druhé neprůstřelné auto a mezi nimi se volným krokem blížil Tom Cruise křížený s Terminátorem a boulí na boku. Jakmile se ozvalo pípnutí a brána se otevřela, Salvador se beze slova otočil na patě a zamířil zpět k autu. Strážce brány doslova utekl do budky, pravděpodobně si dát na hlavu mokrý hadr. Přestože mi ho bylo trochu líto, musel jsem se smát.
Než jsme dojeli ke střelnici, přeházeli jsme u nějakého nákupního centra obsah kufru Suburbena do Jeepa. Respektive, .. Salvador vystoupil, došel ke dveřím spolujezdce mého auta a pokynul mi, abych mu odemknul auto, že chce dát něco do kufru. Sledoval jsem ho v zrcátku. Došel ke kufru, sáhl na kliku a uskočil. Chvíli koukal na dveře, pak na ruku a pak scénku zopakoval. Kouknul jsem se na dveře řidiče a zjistil, že kontrolka taseru svítí. “Aha, tak to je i na pátejch dveřích,” problesklo mi hlavou a měl jsem co dělat, abych se nezačal nahlas smát. Taser jsem vypnul, Salvador bez mrknutí oka otevřel kufr a přeskládal zbraně.
Střelnice je soukromá a uprostřed lesa. Nejedná se o klasickou střelnici, je to několik vybagrovaných plošin s různými typy kovových terčů a držáků na klasické papírové terče. Napříč, na vzdálenosti cca 100 – 150 m je pak kovový jelen a nějaký bílý kovový flek. Na tu vzdálenost těžko říct, co to vlastně je.
Přivítalo nás několik psů a mladý Mexičan, který zametal hlínu. Chvíli jsem ho pozoroval, pak se zeptal Alexe, jestli tu pracuje, na což Alex přikývl a já celou záležitost pustil z hlavy. Co dotyčný dělá celé dny v půlce lesa se třemi psy, proč zametá hlínu na hlíně a proč tam vůbec je, mi zůstane do smrti záhadou.
K samotné střelbě není moc co říct. Salvador nemá žádné mimické svaly, podle mého názoru to je android a Jose má zcela nepochybně úchylku pro zbraně. Každopádně Jose a Alex mi s potutelným úsměvem stále cpali do ruky brokovnici, takže mi bylo jasné, že čekají, že mi buď vykloubí palec, nebo vyhodí rameno. Jose mi řekl, ať vystřílím celý zásobník co nejrychleji po sobě, což jsem udělal, abych pak se zatnutými zuby předstíral, že mě pravá ruka, resp. palec pravé ruky vůbec nebolí. Zpětný ráz brokovnice je skutečně pekelný a po několika výstřelech je další střelba už poměrně bolestivá. Nakonec jsem jim radost udělal a se slovy, že mám ruku zhuntovanou dost, což jsem doprovodil odpovídajícím gestem, brokovnici odložil. Oba se začali chechtat a naučili mě naprosto nesmyslné podávání ruky. Abyste to pochopili, po střelbě z brokovnice nemáte šanci stisknout ruku. Ještě jsem si zastřílel z M4 s dalekohledem do jelena na druhé straně, párkrát v dávkách do terčů na podestě, párkrát z Glocku a po třech hodinách jsme se vraceli zpátky.
Nemyslím si, že bych na zbraních nějak zvlášť ujížděl, ale tohle byla prostě zábava. Zvlášť brokovnice a M4ka. Z těchto zbraní moc šancí střílet mít nebudete, nicméně pokud tu příležitost dostanete, určitě jí využijte, je to prostě sranda. A počítejte s tím, že tak půl dne nikomu nepodáte ruku.
