Přestože racionální volba nedávala MR2 vůbec žádný prostor, rozhodl jsem se pro ní. Že to je tvrdé, nepohodlné auto, se kterým nepřejedu trochu vzrostlejšího šneka, které při sto padesáti kilometrech líže červená políčka otáčkoměru, nehraje roli. Potřebuju jenom držák na tašku, dozadu na motor, abych si měl kam dát kartáček na zuby. A protože jsem se už dávno rozhodl, že do ní chci stodevadesáti koňový 2ZZ motor, který pro Toyotu upravovala Yamaha, tak jsem za pár korun koupil Corollu TSport, ze které do MR2 kromě motoru přijde ještě krátký „šestikvalt“. Všechno to přeskládat bude otázka týdne. Alespoň to tak píšou všichni, kteří podobnou přestavbu dělali. Martin z Duchcova mi sehnal svého kamaráda, který to přehází, takže všechno je v nejlepším pořádku, do odjezdu zbývá měsíc..
Za týden jsem měl telefonát od Martina přibližně v tomto znění: „ Ty voe, dyť to je všechno jiný, vůbec nic nepasuje, převodovka jiná, držák na motor jinej, kabely jiný..“ Na mé namítání, že to musí jít mezi sebou nějak přeházet suše odpověděl: „Tak přijeď, koukni se na to sám.“
Franta, mechanik, který auto skládal, stál opodál, když jsem špičkou boty jemně okopával zadní nápravu ležící na zemi a koukal do díry po motoru v MR2 nad svojí hlavou. Nebudu to, co jsem viděl, nijak v detailu popisovat, už tak mi bude zcela jistě vyčítáno, že místo popisu a fotek cesty a krajiny, se rozepisuju nad auty. Každopádně, nepřišlo mi, že by se nedal mezikus na jeden ze čtyř držáků motoru, který byl jako jediný trochu jiný, vyrobit a zkusit si pohrát s kabelovými svazky, ale pravdou je, že chápu beze zbytku Martinova slova: „Hele víš co, každej rači vymění olej, protože ví co dělá a ví kolik za to dostane. Nikdo nechce přemejšlet nad tim, co nikdy nedělal, protože to mu nikdo nezaplatí.“ S Frantou jsme se dohodli, že koupím konverzní kit, tedy soubor dílů nutných k přestavbě a on to pak poskládá. Tři týdny, mínus týden na dopravu, to se pořád dá stihnout.
Tady odbočím ke zdánlivě nesourodému příběhu, z nějž zdůrazním jen to podstatné. V USA existoval jeden firemní účet, který banka z nepodstatných důvodů zrušila. Zůstatek peněz se na účtu plácá už půl roku a nejsem schopen je z něj dostat, neboť bankovní úředníci americké Citibank jsou hovada. Jako jedno z řešení bylo zaletět do NYC, tam je strašlivě zprudit, nechat si vystavit šek a odletět domů. A to jsem se taky rozhodl udělat. Vyhradil jsem si na to tři pracovní dny. Těsně před odjezdem mě napadla geniální myšlenka. Nebudu posílat závodní svody, katalizátor, výfuk a ostatní věci na MR2 poštou, dám si to všechno hezky do kufru. Bude to přibližně stejně rychlé, ale levnější na poštovné. Bavila mě představa, jak TSA uvidí na rentgenech parádní bombu, až se na ně ta hromada trubek rozsvítí na monitoru. Pravdou je, že mi to přišlo vtipné do momentu, kdy jsem celou tu legraci skládal do kufru, kam se to nemohlo vejít a vzpomněl si, jak z kufru Elišky před lety zmizely tlumiče na Chevroleta s lístečkem od TSA s jednoduchým textem: „Toto zavazadlo bylo kontrolováno.“ Pro klid duše jsem do kufru, který bude jasně otevřen, neboť z něj čouhá ven kus trubky výfuku a uvnitř je změť drátů, trubek a tekutin, která se chystá letadlo roztrhat na kusy, lísteček na který jsem napsal, že se jedná o věci na auto a v případě jakéhokoli dotazu ať volají na mé číslo. I když mě představa prázdného kufru na pražském letišti trochu znervózňovala, nemohl jsem se přestat uculovat nad představou, jak TSA pyrotechnik v gumových rukavičkách, v helmě a speciální vestě opatrně přistupuje ke kufru s výfukem, opatrně ho rozepíná, vyndává tu hromadu kravin ven a vatičkou hledá stopy po těkavých látkách.
Do Prahy přišlo všechno. Že měli problém to všechno nacpat zpátky a zapnout, je vidět z fotek. Naštěstí se mi podařily všechny citlivé věci oblepit tak, že jediné co přišlo poněkud pomačkané byl vzduchový filtr.
Druhý den po příletu jsem všechno dovezl k Frantovi a zároveň, jen tak „pro jistotu“, jsem Martinovi přivezl MG, ať na něm vymění spojku a oleje a objednal jsem nové pneumatiky. Udělal bych to stejně, jen ne tak rychle. Do odjezdu zbývalo deset dní.
Jak vypadala MR2 den před odjezdem si můžete prohlédnout na fotkách. Tři motory venku, tři převodovky venku, z toho jedna rozpůlená, chybějící řídící jednotka, zatuhlý brzdič, … prostě ten kdo se stará o to, abych měl život co nejjednodušší mi dal jasně najevo, že z nějakého důvodu MR2 jet nemám. MG se Martinovi připravit podařilo. Jediná potenciálně problematická věc je blbnoucí imobilizér, který občas odmítá nastartovat auto.
Takže se jede s MG. A kam že to vlastně jedeme? Směr Írán. Tam se na hranicích od skupinky složené z pěti dalších lidí a tří kabrioletů (Mazda MX5 a 2x BMW E36) odpojím, neboť s Íránským razítkem v pase bych se pět let nepodíval do USA. Zpět pojedu sám zřejmě nějak přes Ukrajinu. To se teprve uvidí podle situace, chuti a počasí..
