Přijeli jsme do přístavu za Markem a Helderem, coby speditéry společnosti In-Time Shipping, se kterou už dělám roky. Přesto, že spolupráce trvá něco kolem deseti let, nikdy jsem ani jednoho z nich osobně neviděl. Dá se říci, že i přesto jsme se znali poměrně dobře. Po emailu a telefonu jsme diskutovali o lecčems, oba byli vždy ochotní, milí a sympatičtí. O to víc jsem byl zvědavý na to, jak vypadají a jací budou, až dostanou reálné tvary, barvy a rozměry. Očekávání to bylo vzájemné a navíc se do toho přimíchal další aspekt, kterým byla Martina. A jak se ukázalo, byl to aspekt pro zmíněné velmi nečekaný a velmi silný.
Marek nám přišel otevřít dveře, podali jsme si ruce a následovali ho do schodů. Nedalo se přehlédnout, že tento silnější, vyšší šedesátník zůstal po otevření dveří doslova civět na Martinu a přesto, že šel po schodech nahoru jako první, tak se stále otáčel a něco nám říkal. Při každém otočení hlavy mu sklouzly oči k Martině.
U Marka v kanceláři seděl Helder. Helderovi mohlo být kolem třiceti, menší, na krátko ostříhaný, hubený a sympatický kluk, který když jsme vešli do kanceláře, začal rovněž zírat na Martinu, která zůstala v oranžových krátkých šatečkách stát ve dveřích a sledovala, jak Marek shání čtvrtou židli, na kterou by si mohla sednout. Židli nakonec postavil doprostřed místnosti a pokynul Martině, aby si na ni sedla.
Začal jsem se s Markem a Helderem bavit o pivu, horku a zápase Yankees, na který jsme se ten večer s Martinou chystali. Oba se sice bavili se mnou, ale zrak jim stále klouzal směrem k Martině, která se pomalu točila ze strany na stranu na točící židli, přesně jak to dělají malé děti, když se nudí. To, že na ni oba koukají, mi došlo až zpětně, já se soustředil primárně na předmět diskuze. Když jsme dohodli nezbytné formality a detaily k tomu, co mám z auta kam a jak vyložit, co mi tam přistaví, atd. tak jsem seběhl zpět k autu, abych přeházel tři sady kol na dvě palety a zabalil do nich nějaké nesmysly, které mi nabalila má teta Blanka už v Kanadě. Martina šla se mnou, aby mi pomohla.
Nemá smysl detailně popisovat, jak jsem se pral se stokilovými koly, jak jsem je skládal do komínků, ani jak mi u toho asistovala půlka firmy. I když, možná to smysl má. Když jsem totiž postavil dva krásné sloupce po šesti kolech, přišel čas je zapáskovat k sobě a ještě pro jistotu je obalit folií. Tento úkol jsem dal Martině, která se jala odmotávat z role folii kolem sloupců kol. Začala zhruba ve výšce břicha a nejdřív pokračovala dolů. Je pochopitelné, že se přitom musela předklonit. Já mezitím rovnal zbytek kol zpět na vlek. Byl jsem touto činností tak zaujatý, že jsem si nejdříve vůbec nevšiml, že se kolem mě něco změnilo. Že je něco jinak mi došlo ve chvíli, kdy jsem srovnal kola na vleku, připravil si ráčny a protáhnul se. V ten okamžik jsem byl čelem k hale a koutkem oka jsem zahlédl, že se nic neděje. Tím nic, myslím NIC. Celá firma, všichni dělníci, co byli dole u nakládky a vykládky přestali pracovat, zastavili se a z vysokozdvižných vozíků, horní i dolní plošiny pozorovali se zaujetím Martinu, jak v šatečkách motá folii kolem pneumatik. Když jsem zvedl hlavu k oknům kanceláře Heldera a Marka, viděl jsem je oba nalepené na okně s dětsky nadšeným výrazem v obličeji. Martina si ničeho nevšimla, protože se soustředila na balení pneumatik. Nechtěl jsem nikomu kazit radost, tak jsem dělal, že nic nevidím a pokračoval ve vázání kol.
Proč tuto v podstatě nedůležitou událost tak barvitě popisuju? Ono to totiž neskončilo v kanceláři, ale má to svou dohru dodnes. Když jsem s Markem mluvil zhruba po týdnu z chaty v Kanadě po Skype, který jsem měl nahlas o tom, v jakém stavu je zásilka a souvisejících detailech, tak se na konci hovoru Marek odmlčel a pak z něj vypadl zhruba tento monolog: „Hele, kde si sehnal takovou holku? Nejenomže je naprosto neuvěřitelně krásná, má krásnou postavu, výborně oblečená, úžasně se směje, je strašně milá, není namyšlená…, ale ona Ti navíc pomáhá! Helder z ní byl úplně hotovej a já teda vlastně taky. Doteď si tam o ní povídáme…,“ přerušil jsem ho: “Proč by nepomáhala a proč bych měl mít holku, která by se mi nelíbila,“ odvětil jsem s úsměvem a zároveň si všimnul, že celý Markův monolog a v zásadě celý náš rozhovor slyší Martina, která zrovna vylezla z koupelny a jak zaznamenala, že tento oslavný monolog dokonalosti je o ní, tak si stoupla demonstrativně přede mne, dala si ruce v bok a hrdě se usmívala. „No to je jasný, že chceš to nejlepší, ale u nás takový holky nejsou, když už neni tlustá jako prase, tak je hnusná a ještě si myslí, že je hrozná hvězda, poňáč neni tlustá, takže sedí doma a nic nedělá,“ pokračoval Marek v euforii, „prostě to je naprosto neuvěřitelný, že někdo takovej vůbec existuje, Helder se ptá, jestli nemá sestru,“ zasmál se Marek, ale v jeho hlase bylo cítit očekávání. „Má bráchu, ten by se nelíbil ani Tobě, ani Helderovi,“ odvětil jsem a dodal, „ale má hezkou kamarádku, přijeďte do Prahy.“
Nemyslím si, že to je zas tak tragické, jak zmiňoval Marek, ale pravdou zůstává, že v Americe bych si vybírat holku nechtěl. Berte to jako varování, pokud chcete zůstat v Americe, berte si holky sebou.
