Z důvodu nedostatku fotek, neboť foťák se odporoučel do elektronického nebe hned druhý den, vám sem hodím dva příběhy zároveň. Je pravdou, že u toho druhého příběhu budete jistě rádi, že jsme dokumentaci pořídit nemohli.
První příběh se týká návštěvy Yankees, či lépe řečeno baseballového zápasu. Pokud je v jakékoli zemi jakýkoli sport populární, vždy to znamená zábavu a skvělou atmosféru. Ale kvůli tomu tenhle článek nepíšu, podstatné je, co se dělo po zápase, …
… nechtěli jsme se stát součástí davu, který mi vždy připomíná scénu z klipu Another Brink in The Wall (Part 2), kde jedou na pásu děti a padají do obřího mlýnku na maso. Dole z nich pak vylézá beztvará kašovitá hmota. Celé to je taková symbolika unifikace a stádovosti.
Snaha se do davu nepřimíchat se ne zcela podařila, a co dav pohltí, to jen tak nevyvrhne a tak jsme prolezli v mase fanoušků část vstupní haly, několikery dveře a nakonec nás to „vyprdlo“ ven před budovu, kde se nám povedlo po cca 40 metrech z davu vypadnout. Vzhledem k tomu, že proud lidí pokračoval směr metro, kam jsme potřebovali také, ale ze zcela zřejmých důvodů, jsme nechtěli být opět namačkáni mezi tlustými Američany, rozhodli jsme se, že se na pár hodin půjdeme projít, najíst, nebo cokoli, co dá davu čas k tomu, aby zřídnul.
Kousek od stadionu bylo hřiště s večerním osvětlením, kde hromada dětí hrála baseball, a překvapilo mě, jak velký rozdíl mezi dětmi byl. Na některých dětech bylo okamžitě vidět, že to berou smrtelně vážně, zatímco jiné se tam tak spíše potácely, protože se to od nich očekávalo jejich rodiči, staršími sourozenci, kolektivem, či kdoví kým. O to komičtější pak bylo, když jedno z potácivých dětí poměrně spolehlivě chytlo, či odpálilo míč, zatímco jiné, snaživé, místo míčku vytrvale odpalovalo vlastní pálku.
Trochu jsem utekl od podstaty existence tohoto článku. Stalo se totiž to, že jsme se do vlaku, který nás měl odvést zpět do hotelu, dostali poměrně pozdě, konkrétně kolem dvanácté v noci. Měli jsme zakoupený zpáteční lístek, jméno stanice jsme věděli, i nic nebránilo tomu usednout do vlaku, nastavit si budíka na pět minut před časem příjezdu a usnout. Spánek se dostavil okamžitě, ale po zhruba třiceti minutách jsem se vzbudil. Martina s vyvrácenou hlavou spolehlivě spala a já se snažil zorientovat v tom, za jak dlouho tam budeme.
Zdánlivě banální analýza aktuální stanice, cílové stanice a časové vzdálenosti mezi nimi, se zdála pro čerstvě probuzený mozek jako nadlidské úsilí, zvlášť když aktuální stanice vůbec neměla existovat. Chvilku jsem tuto skutečnost ignoroval, než mi došlo, že je klidně možné, že jsme úplně někde jinde, než je předpoklad. A přesně tak to taky bylo. Jak nám došlo později, část vlaku se odpojovala a jela jiným, než „naším“ směrem. No a my jsme v této odpojené části vlaku byli.
Nebudu to natahovat, přelezli jsme do vlaku směrem zpátky, vystoupil na stanici, kde se vlaky „rozdvojují“, tam usnuli, jeden spoj zaspali, následně zmokli, nastoupili na vlak „naším“ směrem a ve čtyři ráno jsme byli v hotelu, jak na koni. Nevím, proč se v době aut, letadel a vlaků tento termín stále používá. Každopádně ve vlaku se dobře spí.
Druhý příběh by měla vyprávět Martina, ale protože se obávám, že se k tomu nikdy nedostane, převyprávím ho já. Detaily (naštěstí) neznám, takže ze svého pohledu vám sdělím, jak to zhruba bylo.
Zastavili jsme na odpočivadle a šli se umýt. Chlap je vždy přibližně 3x rychlejší, než žena, když dojde na prostředí koupelny. Nemá smysl polemizovat nad tím proč. Jednoduše to tak je. Nepřekvapilo mě tedy, že jsem se stihl vyčurat, umýt, převléknout, protáhnou, dělat na sebe ksichty do zrcadla a vrátit se do auta, aniž bych kdekoli cestou zahlédl Martinu. Po deseti minutách čekání jsem vylez z auta a začal hopsat kolem vleku. Pořád nic. Sednul jsem si zpátky do auta a zesílil hudbu. Čekal jsem dalších pět minut a už už se chystal, že půjdu zkontrolovat, jestli Martina nezapadla pod umyvadlo, když se akorát vyloupla zpoza rohu a s lehce vykuleným výrazem vlezla do auta. Chvíli neříkala nic, až teprve na můj opakovaný tázavý pohled pronesla zhruba tohle: „Tomu nebudeš věřit,“ nadechla se, „se meju a nejednou slyšim jak někdo volá. Nejdřív jsem to ignorovala a pak se šla podívat. Na záchodě seděla tlustá ženská, která mě prosila, jestli bych jí nepomohla vstát. Utřela se sama, ale pomáhala sem jí se oblíknout. Vůbec nechápu jak se tam dostala a co by dělala, kdybych tam nebyla.“
No a ani já to nechápu. Nechápu už jenom to, jak někdo může dobrovolně ztloustnout tak, že nevstane ze záchodu. Vždycky si vzpomenu na přírodu a její geniálně jednoduchý a funkční zákon: „Neutečeš, nepřežiješ.“
