O lítosti

Nevěřil bych že je tak hnusný když se někomu rozprskne hlava – všude jsou kousíčky mozku a lebky. Tělo vypadá bez hlavy pitvorně – měl jsem maličkou chvíli chuť si s nim hrát, vypadalo jak hadrová pana, který někdo utrhnul gumovou hlavu. Nevim co se stalo, jen se sklonil nad tim přejetym psem – možná ho znal. Tady v tý hospodě na mě všichni koukaj tak nějak divně, jako kdyby věděli co jsem právě viděl. I ty tři holky co seděj naproti mýmu stolu si mě divně prohlížej. Jenom ten u baru, co vypráví číšníkovi jak se mu zabil kamarád v autě, si mě nevšimnul. Připadám si hloupě – jako bych něco proved – možná bych to měl někomu říct, nebo rovnou zavolat policii – třeba toho chlapa někdo z těhle lidí znal, jenže to jim mám říct – "venku leží chlap bez hlavy, znáte ho..?" Postříkala mě krev a ten chlap u baru se sesunul k podlaze, teď leží v kaluži krve a tříšti lebky. Číšník stojí a nechápavě zírá, ale jenom do tý doby, než se i jeho hlava rozprskne na kousíčky – asi to byly kamarádi. Chci vodsaď pryč, musim pryč, ty holky už taky dávno utekly. Kdybych aspoň věděl kde jsem… Vidim je, všechny tři stojej na křižovatce, možná to tady znaj. Mám pocit, že se mě bojej – jedna na mě křičí, že to byl její táta, jako bych za to moch. Dlouho nekřičela, byla to dokonalá pantomima žalu – stály a nevěřícně koukaly na to co zbylo z jejich kamarádky. Nemusel jsem dlouho čekat, stalo se přesně to co jsem čekal – utíkal jsem od těch morbidních parodií na lidský těla, utíkal jsem abych někoho zavolal. Mám strach a začala se mi potit ruka ve který držim brokovnici. Bojim se aby mě taky nedohonila ta hnusná lítost…