O starostech

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, když ještě nežili lidé, byl na zemi klid a mír. Jednoho dne se Bůh zamyslel. Ano, stvořil krásnou zemi se spoustu květin, stromů, zvířat… Chtěl jí dávat stále něco nového, ale byl již unaven. I stvořil člověka a dal mu rozum, aby mohl zemi měnit a nejen ji používat jako ostatní tvorové. Člověk byl zpočátku neohrabaný, jako koneckonců každé právě narozené mládě, ale jak stárnul, tak zároveň i sílila jeho schopnost používat boží dar. Přemýšlel o věcech, o kterých nikdo před ním nepřemýšlel, dělal věci, které nikdo před ním nedělal. Naučil se zacházet s ohněm, věděl, kde má hledat potravu. Nakonec i pochopil, jak je pro něj důležité vycházet se zvířaty. Jenomže tady také začíná náš příběh. Člověk se spřátelil se zvířaty a snažil se jim pomáhat. Oni zase pomáhaly jemu. Zahřívali ho svými těly, chránili ho před dravou zvěří. Jak již to bývá, měl svého oblíbence – malé štěně. Neměl pro něj jméno, neuměl ještě mluvit; ale našemu člověku ani psíkovi to nevadilo. Jednou přišla krutá zima. Štěně se zatoulalo, jen tak ze zvědavosti, snad se šlo jen podívat, jestli to bílé studené je opravdu všude. Byla to jeho první, ale také poslední zima. A tehdy člověk poprvé plakal. Plakal lítostí nad ztrátou svého malého štěněte. Za několik let vše přebolelo a člověk se spřátelil s novým pejskem. Opět přišla zima. Jenže člověk už nebyl tak klidný. Bál se o tohle štěňátko, měl strach, aby se mu nic nestalo. Od té chvíle již neměl klid. Začal mít starosti…