Page

Jak jsem zmínil v úvodu, jedním z cílů je najít alternativní přístup k Page, respektive k Lake Powell. A to se taky podařilo. Hned na začátek zdůrazním, že přístup našel Martin s pomocí Google Earth, kde se mu na satelitním snímku podařil najít jakýsi proužek, který byl prašnou cestou a který mizel někde před jezerem. Zároveň se domnívám, že toho, že tuto cestu našel, později litoval. Nicméně vraťme se k Lake Powell, tedy lépe řečeno, vydejme se k Lake Powell.. Odbočka přibližně 30 km před městečkem Page na prašnou cestu mne naplnila očekáváním. O to větším, když prašnou cestu vzápětí přeřízl brod, který na osobní auto rozhodně nebyl. Začal jsem se usmívat a to až do doby, než se z ničeho nic objevila asfaltová cesta. Stejně rychle jak se objevila tak také zmizela a mně se vrátil úsměv, byť poněkud rozpačitý, protože logika pětiset metrů asfaltu uprostřed ničeho mi zůstala a zůstává skryta. Prašná cesta byla dlouhá něco málo přes dvacet kilometrů a kousek před Lake Powel začala rozřezávat okolní skály. Blížila se devátá hodina večer a já začal mít neodbytný pocit, že tam nedorazíme za světla, což by mohlo být nepříjemné.. Prašná cesta skončila a dál pokračovaly vyjeté koleje v písku. Před nimi byla cedule zapovídající vjezd aut. Abychom ceduli přímo neignorovali, tak jsme ji objeli oklikou a pokračovali dál. Sypu si popel na hlavu, že toto ignorování významu nápisu na ceduli mám na svědomí já, Martin chtěl uposlechnout a auto před cedulí nechat. Na druhou stranu mi tenhle popel vůbec nevadí. Do této chvíle terén, kde plně stačil automatický systém 4x4 bez uzávěrek a redukce se změnil. Před námi se objevilo přibližně 30metrů v nějakých čtyřiceti stupních stoupání, v suchém písku, které jsme na první pokus nezdolali. Udělal jsem dohodu s Martinem, že pokud se to na podruhé nepovede, tak jdeme dál pěšky, ale to jenom proto, že jsem věděl, že se to povede. Redukce a uzávěrky zapnuty, předřazená dvojka a rozjezd udělaly své a vyhoupli jsme se na kopec. Popojeli jsme dalších pár set metrů a dojeli na místo, odkud po levé ruce se v zapadajícím slunci objevilo jezero. Zastavil jsem, otevřeli jsme dveře a vystoupili. Prohnul jsem se v zádech a vítězoslavně se nadechl: „Mám tě, Page,“ pomyslel jsem si v duchu. Martin se tvářil neutrálně, protože mu zaručeně pořád ležela v žaludku ignorovaná cedule. Vydali jsme se v šeru k jezeru a narazili na loď, která kotvila připíchnutá ke skále. O pár metrů dál další loď. Za ní zátoka a relativně snadný přístup k vodě. Rozhodl jsem se, že ještě kousek popojedu, abychom to měli blíž a to i přesto, že mám empiricky ověřené, že podobné akce při nedostatku světla nekončí úplně nejlépe. Možná však právě proto, jsem nasedl do auta, zařadil 1+2 a rozjel se. V půlce stranově šikmého kopce, sekundu před tím než jsem sundal nohu z plynu, mi došlo, že mé podvědomí se nemýlilo, když očekávalo problém. Nemaje velké zkušenosti s pískem, mi nedošlo, že byť nejde o kopec nijak zvlášť prudký, tak jeho stranový náklon z něj dělá kopec v podstatě nesjízdný. Při každém prohrábnutí kol jel sice Jeep směrem vpřed, ale zároveň bokem z kopce dolů. Couvat nemělo smysl, protože výsledek byl stejný. Ze tmy do kužele předních světel přicupital Martin s nevyslovenou větou: „Že ses na to nevysral“ a nervózně obcházel kolem auta. Chvilku jsem jen tak stál, až mi došlo něco, co mě mělo napadnout už dávno. Upustit pneumatiky. Zvětší se tak styčná plocha, auto se míň boří a je relativně lehčí. Výsledek by zřejmě býval stačil k tomu, abychom na kopec vyjeli s rozjezdem, nicméně napůl zapadlému autu to pomohlo jen z části. Abych zde nepopisoval detailně způsob vyndávání auta z písku v deset večer, tak budu suše konstatovat, že Commander jsme na kopec dostali. Kousek vedle našeho auto totiž leželo asi dvacet placáků, naskládaných do cestičky, které někdo zřejmě použil ve stejné situaci, ve které jsme byli momentálně my. Protože však nejsme úplní amatéři, udělali jsme cestičku pouze na spodní zadní kolo, na kterém ležela většina váhy. Po této akci jsme zaparkovali na kusu skály, nicméně stále poměrně daleko od jezera. Věděl jsem, že pokud jenom naznačím, že pojedeme ještě dál, tak že Martin po mě hodí otevřenou plechovku piva, tak jsem raději houpal autem a kopal nohou do písku. Vydali jsme se na zasloužené koupání a to doslova přes hory a doly, až jsme po deseti minutách došli, či lépe řečeno doklouzali po šikmé skále dolu k vodě. Šel jsem první a zahlédl žábu. Chvíli jsem na ní koukal, pak přemýšlel, jestli s ní nevyděsím Martina, který zrovna přijíždí po skále za mnou a který má „žabofobii“ a určitě by děsně legračně poskakoval, ale nakonec jsem si řekl, že si toho za dnešek přece jen vytrpěl dost a že cedule ho bude stejně strašit celou noc. Upozornil jsem ho tedy jen, ať se místu kde stojím, vyhne. Voda byla příjemně vlažná a cákání v noci je vůbec sranda. Ne však cesta zpět ve tmě. Vysoukat se po skále v noci, s ručníkem v ruce, by mohla být zajímavá show do japonské televize. Mám na mysli takové ty disciplíny, kde jsou soutěžící navléknuti do různých kostýmků a pak různě poletují, či přeskakují, zápasí a podobně a vypadají u toho strašlivě nemotorně, což je také cílem těchto soutěží. Skála, po které jsme lezli, byl vlastně jeden velký šikmý kámen, který pochopitelně klouzal. Nahoru jsme šli systémem deset kroků vpřed, devět a půl sklouznout zpět. Nahoře jsme byli zpocení a potřebovali jsme se vykoupat. Martin přestal reagovat na mé vtipné narážky a já i ve tmě viděl, že má rudou hlavu a gestikuluje si pro sebe. Má nálada však byla vcelku výborná. Krátká diskuze večera s pivem v ruce, se nesla v duchu právě prožitého. Martin totiž zastává názor, že je lepší dojet na nějaké vybrané místo organizovaně a v klidu a odtamtud pěšky někam, kde nikdo není, čemuž sice rozumím, ale mám to v hlavě postavené jinak. Vadí mi někým předem určená místa, kde se smí parkovat. A chci na cílové místo dojet autem. Že cestou zapadnu, nebo si přidělám problémy je přímou součástí cesty a jejím okořeněním, nikoli skutečnou komplikací. Jednoduše, vyřešený problém přestává být zpětně problémem, ale stává se zábavou právě proto, že cesta nebyla jednoduchá, ale komplikovaná. Důvod, proč o tom mluvím je primárně ten, že jsme problém jako takový nevyřešili, neboť vyřešit nelze – každý máme jiné preference, a tudíž není možné přesvědčit druhého o své pravdě, neboť existují pravdy paralelní, což je v naprostém pořádku. Zjištění a akceptování této skutečnosti o rozdílnosti preferencí je totiž ono vyřešení problému. Tato poslední věta není určena mužům, ale ženám a jejich neúnavné snaze nacházet „absolutní„ řešení, neřešitelných problematik. Abych byl spravedlivý, tak ne všem ženám, ale jejich většině. Druhý den nad ránem jsem vstal a šel se podívat, kam můžeme dojet a jak. Když jsem cílové místo našel, vyrazil jsem zpět k autu. Po pár metrech jsem narazil na Martina s foťákem v ruce, který suše pronesl: „Já na Tebe rači počkám tady“ a začal fotit brouka. Cesta směrem k vodě proběhla tentokrát bez zásadních komplikací, akorát palubní počítač zoufale blikal a psal mi vzkazy ve smyslu, že levá přední, levá zadní, pravá přední a pravá zadní pneumatika jsou podhuštěné. Neuměl jsem mu vysvětlit, že díky tomu stále jedeme. Když Jeep dojel ke skále, tak Martin nikde v nejbližším okolí nebyl, i nic nebránilo výjezdu až na ní, na kraj k vodě. Tentokrát jsme měli auto od vody přibližně deset metrů. Žádný písek, jen kámen. Úžasné. Kolem poledne přišel čas se otřít ručníkem, zabalit věci a vydat se pískem zpět. Poslední zdolaný kopec před prašnou cestou znamenal uklidnění palubního počítače, rozhozeného z měkkých pneumatik. Kompresor v úhledném balení, s možností připojení nádoby s jakýmsi gelem, který zaplácne případnou díru v pneumatice, byl zapojen. Martin se v autě nudil, neboť jedna pneumatika trvala dofouknout přibližně 10minut, i nastartoval jsem motor. Alternátor přidal na proudu, kompresor zvětšil otáčky, tlak i kravál a.., a po dalších pěti minutách zarachotil o něco více a umřel. Naštěstí jsem auto obcházel kolem dokola postupně, takže všechny gumy byly nafouknuty dostatečně na to, abychom mohli pokračovat v cestě.