Poslední zastávkou na cestě je Soul. Přesto, že to je technicky již moje třetí návštěva, nikdy jsem do něj neletěl cíleně, vždy se mi namotal na přestup a tak jsem v něm pokaždé zůstal pouze jeden den. Aby to nedopadlo stejně, dal jsem mu šanci a věnoval mu pět dní.
Hned na úvod podotknu, že jsem nějak neměl náladu na nic moc jiného, než na odpočívání. První dva dny jsem v podstatě vylezl ven, jen abych si koupil něco k jídlu. Třetí večer, kolem deváté hodiny, jsem se vypravil do čtvrti Gangnam, která je proslulá „lehce“ ujetým videoklipem, který nemohl vzniknout jinak, než na LSD. Je tu všeho víc, než v jiných částech Soulu. Víc světel, víc obchodů, víc klubů, restaurací, aut, hluku a lidí. Soul je poměrně zamořený turisty, ale i přesto jako Evropan budíte pozornost. Zvlášť u holek. Nevím čím to je, ale Asiati stále nepochopitelně vzhlíží k Evropě a USA.
Chodil jsem pomalu ulicí a hledal něco k jídlu. Zvažoval jsem, jestli opět risknu, že dostanu přesně to, co nechci, jako se mi tady stává bez výjimky pokaždé, nebo jestli si prostě dám pizzu, na kterou už mám stejně měsíc chuť, když ke mně, doslova, přihopkala, holka v růžové bundě a perfektní angličtinou se mě zeptala, jestli potřebuju s něčím pomoct, že mi pomůže. Prohlédl jsem si jí. Byla hezká, s příšerným make-upem, kdy měla rtěnku rozpatlanou, zcela záměrně kolem rtů, zřejmě, aby je měla opticky větší. Většina Asiatek přitom úzké rty nemá a ani tato nebyla výjimkou.
Po krátké diskuzi jsme skončili v KFC, aby si dala salát a během jedné minuty z ní vypadlo, že jí je osmnáct, skončila ve škole, sleduje na YouTube nějaký kanál s gayi, že vůbec miluje gaye a módu a všechno z Evropy a USA a spoustu dalších věcí, které jsem zapomněl. Uvědomil jsem si, že pokud příval informací bude pokračovat, exploduje mi během další minuty hlava. Zároveň jsem si poprvé v životě připadal starý. Naprosto jsem netušil, o čem mluví, vlog o módě se dvěma teplouši jsem skutečně neznal, stejně jako jiné kanály, o kterých mluvila, a navíc mě to absolutně nezajímalo. Díky tomu, že jsem vyrůstal s velkým množstvím žen, naučil jsem se přepnout “zvukovou stopu” mimo rámec běžného vnímání. Funguje to tak, že slyším, že se mluví, dokonce na nějaké primitivní úrovni můj mozek stále rozlišuje, kdy mám kývat hlavou souhlasně a kdy nesouhlasně, ale obsah vět mi zůstává utajen a tak se můžu soustředit na něco zcela jiného.
Vodopád žvatlání z ničeho nic ustal a na konci nesourodé směsi slov, za zmíněnou hranicí v dálce, se v intonaci objevila otázka. Můj mozek přepnul zpět do reality a snažil se vytáhnout zpětně nějaké slovo z poslední vyřčené věty, které by rozluštilo, kam otázka směřovala až po několika nekonečných vteřinách, kdy na mě osmnáctka koukala, očekávajíc odpověď, se to podařilo. Ve větě s otazníkem bylo určitě slovo „Klub“. Opatrně jsem pokýval hlavou a zeptal se, kde je. Trefil jsem to, skutečně se ptala, jestli nechci do klubu. Klub je „za rohem“. Uvítal jsem to s povděkem. V klubech se obvykle moc konverzovat nedá, člověk si šetří věty, aby nemusel moc řvát, takže by to paradoxně mohla být pohoda.
Když jsme vyšli ven, zaznamenal jsem, že Yeri, tak si říkala, něco vyplivla. Jsou určité věci, které mi u holek vadí. Holka, pokud se mi líbí, je víla. A víly nedělají spoustu věcí. Jedna z nich je plivání. Nicméně dobře, tak vyplivla žvýkačku, to ještě víla sem tam udělat může. Jenomže po chvíli plivla znovu. To už jsem zpozorněl a začal se na tuto skutečnost soustředit. Neuběhlo ani dvacet vteřin a zase. Už už jsem se nadechoval, abych si ujasnil, co a proč dělá, když se na mě otočila sama, rychlým pohybem ruky si stáhla vlasy za ucho, a s výrazem upřímného zájmu se zeptala: „Pliveš?“ Nevím, jak byste reagovali vy, ale mě ta otázka zaskočila natolik, že jsem se zastavil uprostřed proudícího davu lidí, dal hlavu na stranu a doslova zíral na Yeri, jestli jsem jako dobře slyšel a pokud ano, tak co mám sakra odpovědět. Nedala se vyvést z míry. Když usoudila, že mlčím příliš dlouho, tak suše dodala, „ já jo ,“ otočila se zpět a pokračovala v chůzi. Od té chvíle jsem mlčel. Mlčel jsem až do klubu a v duchu si říkal, proč se takové věci dějí zrovna mně. To ovšem vůbec neměl být konec.
V klubu, po třech Long islandech, které doslova vdechla, se dostala do stavu, kdy byla v lehce jiném světě, než zbytek návštěvníků. Než se jí ze žaludku do krve dostal veškerý alkohol, hrála si s ledem v prázdné sklenici, ocucávala si prsty a pravidelně chodila do kuřárny, kam jsem, na její prosbu, poprvé šel s ní. Yeri se posadila na houpačku, zapálila si a souvisle plivala na zeď oddělující kuřárnu od klubu. Do toho mi vyprávěla cosi o tom, jak je chytrá, jak je nepochopená, že si se svými vrstevníky nerozumí, že skvěle zpívá a tancuje, že by chtěla malovat a mít firmu, která by prodávala oblečení, že má ráda bělochy, že má ráda módu, .., když to zkrátím, měla ráda všechno, všechno jí šlo, ale bylo jí mentálně tak deset. Dlužno dodat, že přes všechno zmíněné Yeri hloupá skutečně nebyla. Jen to bylo ještě dítě, zoufale se hledající v nějakých kravinách, které vnímá, že dělají dospělí.
To, co následovalo, když všechen alkohol ze tří Long islandů putoval krevním řečištěm Yeri, se dá shrnout do několika málo vět. Nejprve přišlo potácení po parketu s neodbytnou představou, že se jedná o ohromně sexy tanec. Byl to ovšem strašlivý omyl. Nejpozději při třetím kroku se vždy buď zřítila na gauč, případně se zachytila židle, ve většině případů však končila tak, že se nekontrolovatelně sesunula k podlaze. Bylo to komické. Ne kvůli tomu, že byla nekoordinovaná, ale proto, že se u toho neskutečně smála, takovým tím škytavým způsobem, který je poměrně nakažlivý.
V klubu se mezitím objevilo několik lidí, kteří ji znali, takže jsem přestal mít morální problém s tím, ji tam v tomhle stavu nechat a utéct. Když jsem si odskočil na toaletu, objevila se mi z ničeho nic za zády se slovy, že jsem strašně sladkej běloch a že má hrozně hezký prsa. S penisem v ruce a Asiatkou skácenou ve dveřích záchodu za zády, jsem si připadal skutečně zoufale.
Jamile šla kouřit, vzal jsem bundu, utekl z klubu pryč a začal se na ulici smát. Opravdu nechápu, proč podobné typy přitahuju. Abych byl upřímný, ačkoli jsem trpěl, zážitek to byl zajímavý. Skončil jsem v klubu o několik bloků dál. Tady se odehrála další nepochopitelná věc a sice, v klubu jsem byl naprosto sám. Bylo zhruba dvanáct hodin v noci a obě barmanky měly v uších sluchátka, které si s leknutím rychle vyškubly, když jsem se objevil. Chvíli jsem přemýšlel, jestli chci být sám v baru, ale nakonec mi to přišlo jako zajímavý relax po tom, co se právě odehrálo a sednul si za bar.
Hezčí z barmanek přede mě přišoupla oříšky s příchutí ryby, což je vskutku odporná záležitost, ale i tak to musíte stále jíst a já si objednal drink. Barmanka neuměla anglicky, tak jsem zabořil prst do menu a usmál se. Barmanka se rovněž usmála, nalila mi a pak pronesla jakousi relativně dlouho větu v korejštině a tvářila se u toho seriózně. Naznačil jsem, že vůbec nerozumím, načež ze sebe horko těžko vysoukala: „Chtěl by si ….“ a nějaké korejské slovo. Usmíval jsem se na ní, barmanka se usmívala na mě, ale tím naše veškerá komunikace končila. Přišel na řadu překladač, který odhalil, že chybějící slovo je „konverzace“. No jasně, je to profík a jedním z úkolů barmana je konverzovat s klientem. Chvíli jsem ji s úsměvem pozoroval, jestli si dělá legraci a pak mi došlo, že ne. Asi se musí zeptat. Kdybych uměl říct korejsky „Ano“, řekl bych to. Takhle jsem trapně anglicky odvětil, že ne, obě holky se přemístily k druhému, menšímu baru, abych mohl být sám a já v mírném záklonu konzumoval příšerné oříšky a zapíjel to vcelku dobrou whisky.
Cestou domů jsem se ztratil v taxiku, procházel se nějakým parkem, abych nakonec před velkým panelákem, kde jsem bydlel, strávil ve tři hodiny ráno několik desítek minut na klouzačce, v pískovišti, na kolotoči a v jakémsi barevném domečku, kde jsem chvíli váhal, že zůstanu až do rána. Bylo to fajn. Vůbec nějak málo chodím na klouzačku a hraju si v pískovišti..
Poslední korejský příběh zamíří částečně zpět do Japonska. Totiž, Asiati obecně jsou v jedné vlastnosti podobní psům. Je to schopnost usnout kdykoli, kdekoli a v jakékoli poloze. A já jim ji upřímně závidím. V metru, autobusu, na zastávce, … vyberte si podle vlastní fantazie, je uvidíte, jak s vyvrácenou hlavou klimbají.
Když jsem odjížděl na letiště vlakem, sednul si proti mně seriózně vypadající Korejec ve středním věku, v saku, s kufříkem. Pozoroval jsem ho. Když se posadil, dal si kufřík na klín, položil na něj ruce, zaklonil hlavu, zavřel oči a během sedmi vteřin otevřel pusu. Za dalších dvanáct začal slintat. Když měl slinu až na bradě, probudil se, aby zavřel pusu, znovu usnul a pokračoval ve slintání. Svrběly mě prsty, jak jsem ho chtěl vyfotit, ale v plném vlaku jsem svůj „nenápadný“ foťák nakonec nevyndal.
No a tím končí i Korea. Vše ostatní, co se tu odehrálo, nestojí za zmínku. Momentálně sedím v letadle směr Praha, dostal jsem přiděleného teplého letušku s ohromnými brýlemi, který se mě co deset minut chodí ptát jestli něco nechci.
Zcela na rovinu přiznávám, že se poprvé v životě těším domů. Nikdy se mi to do této doby nestalo. Těším se na pizzu, těším se na pořádný půllitr tankového piva a na postel, která nebyla designována pro trpaslíky, nebo nebyla vyrobena z recyklovaných PETlahví, či vystlaná zbytky mostní konstrukce.
Pokud si na to najdu čas, tak ještě napíšu souhrn a určitou rekapitulaci z celé cesty, včetně příběhů a poznámek, které se jinam nevešly, a zmíním, proč je dobré pečlivěji vybírat země, mezi kterými se chcete pohybovat, pokud pojedete kolem světa. Video materiál z celé cesty má přes 60 hodin, nevím, jestli se tím vůbec někdy prokoušu. Pokud ano, najdete videa v jednotlivých článcích.
Děkuji za pozornost.
