Přiblížil se den D. Den, kvůli kterému jsme oficiálně přebrodili moře, poprali se s celníky, bojovali ve spánku s přeludy, po probuzení s farmáři a kouřem, abychom mohli vyzvednout ….. KOLA.
Vzhledem ke skutečnosti, že jsme se do Oklahoma City dostali kolem sedmé večer, den před nakládkou, která má proběhnout v osm ráno, rozhodl jsem se, že sklad najdeme hned večer, abychom se s tím ráno nemuseli trápit a zároveň abychom věděli, jak nám to dlouho bude z hotelu trvat.
Industriální zóna, kam nás navigace spolehlivě navedla, byla gigantická. Tak gigantická, že kdyby byla o polovinu míň gigantická, byla by stále gigantická. Silnice, ze které vedly odbočky k jednotlivým terminálům a skladištím různých firem, byla dokonale rovná, na několika místech napříč rozříznutá vlakovými kolejemi a měla na délku bezmála pět kilometrů. Konce jednotlivých areálů mizely po pravé ruce v západu slunce za obzorem, po levé ruce v šedi smogu.
Očekávání rozpadlé budovy skladiště, do kterého jedeme my a které je pod správou státu, nás stálo několik desítek minut času hledání, neboť nás vůbec nenapadlo, že ta nejupravenější asfaltová cesta, s velkým kamenem zasazeným do trávy vedle cesty a ozdobným mozaikovým nápisem je ta „naše“ odbočka. Budiž nám polehčující okolností, že nápis „Government Liquidation” nikde napsán nebyl.
Hledajíce tu správnou odbočku, zajeli jsme do jednoho z náhodně vybraných areálů, kde už od silnice bylo jasně vidět, že se tam podivně motají dělníci. Vybral jsem si jednoho z nich. Byl to černoch ve věku přibližně 25 let, který měl ukázkově stáhnuté montérky do půlky zadku, vytahanou mikinu a kšiltovku kšiltem dozadu. Stáhnul jsem okénko a zeptal se ho na umístění Government Liquidation. Nejdřív se na mě upřeně díval, pak se začal zoufale rozhlížet, pak se podrbal za kšiltem, zaklonil hlavu, zafuněl a s neuvěřitelnou dikcí, kterou se pokusím foneticky zachytit pronesl zhruba toto: „….. OOOOOO‘ MEEEEEEN, ……. eJJJ dunoooo……… „ Načež zafuněl znovu, zakroutil hlavou, popotáhnul si kalhoty a pokračoval ve zmateném chození. Chvíli jsem sledoval odcházející trenky, pak jsme se s Martinou na sebe ve stejný okamžik otočili a oba jsme se začali smát. Ti z vás, kdo viděli film Borat si pravděpodobně budou pamatovat scénu rychlokurzu jak se chovat jako pravý černoch. Pro všechny ostatní mám následující link. Zbývá podotknout, že OOO’MEEEN nás nepustilo do konce naší cesty.
Hotel smrděl levným saponátem, kouřem a „brown people“, kteří hotel provozovali. Nechci hned zde znít rasisticky, k tomu vám dám příležitost později, totiž, holou skutečností je, že každá rasa má svou speciální vůni, či zápach (vyberte si). Každopádně, večer a noc v hotelu proběhla bez problémů, pokud neberu jako komplikaci nutnost chodit po ručnících do koupelny, neboť jsem se štítil koberce.
Dlouho očekávaná chvíle plná představ o byrokratickém systému výdeje zakoupeného zboží se nekonala. Lucy, tak se jmenovala přibližně padesátiletá žena v upnutém modrém tričku, mi podala papír k výdeji ze skladu a s úsměvem pronesla: „ To Tobě jsme to prodlužovali o takovej kus, aha..,“ chtěl jsem poznamenat něco o tom, že to mám trošku dál, ale nakonec jsem se rovněž usmál, vzal si ten veledůležitý papír od Lucy a vyslechnul si, kam se to mám přesunout.
Drátěný plot, obsahoval spoustu vzácností. Zrezlé kusy desítky let starých aut, kus jeřábu, betonovou podestu… a pneumatiky. Stovky pneumatik. Martina v oranžových šatečkách vylezla z auta a šla se kouknout skrz plot přesně v okamžik, kdy se v dálce za halou, z poza rohu, vyřítili, a to doslova, tři vysokozdvižné vozíky. Kdyby tu scénu někdo nakreslil, vypadalo by to jako pohádka pro děti. První jel totiž ohromný vozík, za ním o kus menší a za nimi jeden skutečně malý.
Určitě jste si někdy všimli, že mnoho majitelů psů, je svým psům podobná. A tady to platilo i o řidičích vozíků. Z prvního vyskočil tak 195 cm vysoký chlap, s váhou kolem 150kg, pupkem a plnovousem. Druhý řídil vcelku normální chlap a třetí mrňavý mexičan se žvatlavým přízvukem. 150kg Mike si vzal rozšafně papír k výdeji do ruky, pozdravil Martinu a vyskakujíc na vysokozdvih se jí zeptal, jestli jezdí s bráchou všude. Martina se na mě nechápavě otočila a já jí lehkým pokrčením ramen dal najevo, že mi jeho dotaz taky není jasný.
Pánové to evidentně nedělali poprvé, velká ještěrka přehazovala palety zezadu ven zpoza plotu, kde si je rozebíraly ta menší a malá a obě je poměrně zkušeně sázely, dle instrukcí a posunků, které jsem vysokozdvihům dával, na můj přívěs. Když bylo vše na svém místě, přišel ke mně Mike a s šibalským úsměvem se mě zeptal: „Hele, kde si vzal tak hezkou ségru?“ Nechápavě jsem odvětil, že Martina není moje ségra. Mike: „Počkej, Ty mi nerozumíš. Martina JE Tvoje ségra.“ Došlo mi to. Já: „Víš, tam odkuď sem, je hodně hezkejch sester. Vlastně nejenom já, ale i spousta dalších lidí má hezký ségry.“ Mike se spokojeně usmál, zeptal se, v jaký zemi se hezký ségry roděj, pokýval hlavou, rozloučil se a pekelnou rychlostí zmizel za rohem haly následován středním a malým vozíkem se žvatlavým Mexičanem.
Zbývalo nám dopravit čtyři tuny kol do přístavu. Nikdy jsem si neuvědomil, že čtyři tuny jsou hodně. Nikdy, dokud jsem neviděl, jak vypadají naložené a jak se to nelíbí ani pickupu, ani přívěsu, který se pomocnou nožičkou téměř dotýkal asfaltu. Nedá se nic dělat, musíme si s tím nějak poradit..
