Abych vás ušetřil několika dalších článků, tak souhrn toho, co se nevešlo do road tripu, co se odehrálo v Tokiu a ostatní drobné postřehy z Japonska, najdete tady. Kurva, kapsule, televizní reportáž, apod. jsou sice naprosto nesourodé příběhy, ale společný jmenovatel, Japonsko, jim zůstává.
Nejdřív ukončím cestování autem jeho začátkem. Pokud jste nikdy neřídili na „druhé straně“, než jste zvyklí, budete mít pravděpodobně problémy s odhadem obou stran auta a s používáním blinkrů (nepřemýšlejte nad tím, hned to vysvětlím). Fakt, že se vám přesednutím na druhou stranu zkreslí odhad, je překvapivý a nepříjemný. Už jsem to zažil v Austrálii, ale úplně mi to vypadlo z hlavy. Jakmile přesednete na druhou stranu, ze záhadného důvodu přestane mít představu o šířce auta. Co se děje v mozku, nevím, ale tak to prostě je. První, čím se to projeví, že na dálnici máte problém se souvisle, bez soustředění, udržet ve vybrané stopě. V provozu jste pak strašně neohrabaní, protože nevíte, kam se vejdete. Trvá to, nebo alespoň mně to trvalo, několik desítek kilometrů, než si zvyknete. Zdá se to být málo, ale nenechte se mýlit, je to hrozně moc. Ujet v ucpaném městě pět kilometrů a nebýt si jistý rozměry auta, je poměrně nepříjemné.
Pedály samozřejmě zůstávají na svých místech, tzn. plyn vpravo, brzda uprostřed, či vlevo, ALE páčky ovládání stěračů a blinkrů, jsou přehozeny. Takže stejně jako v Austrálii, při odbočování jsem soustavně stíral a jakmile začalo pršet, soustavně jsem blikal. Prostě blbec z Evropy v japonském autě.
Ta zelenožlutá magnetická značka (šipka) na autě znamená, že jste začátečník. A to je, dle reakcí kluka z autopůjčovny, velmi potupné. Když se mě nesměle ptal, jestli mi to může na auto nalepit, přisunul ke mně A4ku, na které bylo anglicky napsáno něco ve smyslu: „Víme, že jste ve vaši zemi jedním z nejlepších řidičů, ale v naší zemi budete jezdit na jiné straně a proto vás zdvořile žádáme, zda-li byste si na auto neumístil tyto značky.“ Přišlo mi to vtipné. Samozřejmě že umístil a rád.
Celkem jsem ujel přesně 663km, natankoval 42,6 litru, což znamená průměrnou spotřebu 6,4 litru (což vzhledem k tomu, že motor byl nastartován v podstatě 24 hodin denně, považuji za velmi dobrý výsledek). Tachometr se zastavil na číslici 15.555km. Pravda je, že jsem kvůli tomu objel blok před půjčovnou, ale i tak je to číslo fajn.
Pravda o smrkání je taková, že Japonci na veřejnosti smrkají. Nicméně velmi decentně a to pouze v opravdu nutných případech. Jinak raději popotahují, než aby se vysmrkali. Co jsem odpozoroval a pak si ke konci cesty při jedné diskuzi s jednou Japonkou potvrdil, je nevhodné smrkat u jídla, na jednáních, či tam, kde to může někoho rušit. Když už je to nezbytně potřeba, tak je vhodné se odklonit od ostatních, například otočením dozadu a velmi potichu a krátce se vysmrkat. Smrkání tak, jak je zvykem u nás, tedy použitím obou rukou v kombinaci s hadrovým kapesníkem a hlasitě a opakovaně se vysmrkat je cosi, co by se dalo přirovnat k tomu, jakobyste v dobré restauraci mrskli vší silou příborem o zem tak, abyste upoutali pozornost všech přítomných, následně vstali, sundali si kalhoty a vyčůrali se na nejbližší sloup. Původně jsem chtěl použít ještě expresivnější příklad, ale tohle pro představu stačí. Je to velmi, velmi nezdvořilé a pro spoustu Japonců i nechutné. Takže smrkat se smí, jen to dělejte decentně.
Chceš být v televizi? Leť do Japonska! Když jsem přiletěl, hledal jsem na letišti stánek společnosti B-Mobile. Měli mít k dispozici SIM kartu s neomezeným internetem. Jak jej tak hledám, najednou přede mnou stojí kameraman, moderátor s mikrofonem v ruce a tlumočnice. Jak se tam najednou objevili, netuším. „ Dobrý den, vy jste teď přiletěl?“ Vypadlo z tlumočnice a moderátor mi mezitím sděloval cosi dalšího. Pokýval jsem hlavou, dal ji na stranu, lehce pokrčil obočí a usmál se. Co to sakra je, problesklo mi hlavou. Pokud to nevíte, Japonci mají ty nejzvrhlejší televizní show, které si dokážete představit. Nebyl jsem si jistý o co jde tady a jestli u toho chci být. „ Proč chodíte sem a tam?,“ vypadlo z tlumočnice. Aha, chce ze mě jenom udělat blbce, napadlo mě, „ Hledám B-Mobile, víš kde to je?,“ pokusil jsem se vzniklou situaci otázkou otočit. Moderátor opět spustil lavinu slov a podle intonace a důrazné gestikulace bych obsah věty odtušil na verbální útok na mou osobu z důvodu, že jsem něco sprostého naznačil jeho dceři. Kdo z vás viděl „Lost in translation,“ ví o čem mluvím. Zkrátím to. Stejně jako ve filmu, na minutový monolog s intonací bojovníka, připadla tři slova v angličtině, která neznamenala nic zajímavého. Nakonec se všichni uklonili, sdělili, že sestřih bude ve zprávách a do týdne pak jako součást nějaké show a odkráčeli. Prostě, v Japonsku na letišti choďte jedním směrem, jinak budete v televizi jako exot.
Večer před odletem jsem se šel projít do centra Shinjuku, abych si našel nějaký bar, kde budu pozorovat lidi a odpočívat. Z nějakého záhadného důvodu mě to baví. Obcházel jsem blok v méně rušné ulici a narazil na dva černochy, kteří mě tahali někam do strip klubu. Ignoroval jsem je, šel dál a přitom si uvědomil, jak asi musí vadit místním. Jejich mentalita je naprosto nekompatibilní s tou japonskou, jsou vlezlí a otravují.
Po několika desítkách metrů ze tmy vyskočila prostitutka: „Hááááj, mašááššš?“ Chvíli jsem se vzpamatovával ze šoku a zároveň se snažil ubránit si svojí „bublinu“, do které mi lezla. Kurva se mnou totiž komunikovala na vzdálenost zhruba dvaceti centimetrů a to je pro mě prostě blízko. Odmítl jsem se slovy, že mám zrovna úplně zelená záda a oranžové nohy. Bylo mi totiž úplně jasné, že vůbec neumí anglicky, kromě několika základních slov, v čemž jsem se nespletl. Na barevné partie mého těla vůbec nereagovala, místo toho přidala květnatější slova: „Džapaníš mašáš, hepí mašáš, hepí, hepí, mašáš,“ a významně zamrkala. Nutno dodat, že byla hezká. Možná proto jsem se ještě chvíli bavil komunikací v podobném duchu, kdy jsem jí sděloval, že má ufona v pravé kapse od kožené bundy a že ve městě je býložravá Godzilla, která nesnáší sushi, nicméně vše to byly nepochopené monology, na jejímž konci byla stejná reakce v duchu veselé masáže žvatlavou Asiatkou v kožené bundě. Skončil jsem se zeleným pivem v baru, kousek od své kapsle. Alespoň nějaká barva se chytla.
Co vás bude bavit, jsou záchody. Vždy perfektně čisté, vždy ve skvělém stavu, hřejí do zadku, stříká z nich voda na všechny strany a absolutně netušíte, jak se to ovládá. Jestli si s tím budete chtít hrát, nekoukejte přitom zblízka do mísy. Tedy za předpokladu, že nechcete omýt obličej teplou vodou. Funkce bidetu má dvě tlačítka. Jedno na zadek a druhé na zadek a předek zároveň. No není to úžasné?
Za celou dobu mého pobytu v Japonsku se mi stalo jenom jednou, že záchod byl “normální”, tedy takový, jak jsme zvyklí u nás. Buď vypadá podobně, jako na fotkách, nebo je to naopak pouze díra v zemi, jako ten v business hotelu v nějakém z předchozích článků. Typ záchodu, který mě bavil nejvíc, je ten, který se napouští shora přes něco, co lze považovat za miniaturní umyvadlo. Po spláchnutí si tak můžete opláchnout ruce vodou, která natéká do záchodu. To je prostě skvělé… A přitom taková blbost…
Rande s Číňankou. Když jsem našel sushi restauraci u Shibuya station, která se mi vyloženě líbila, byla před ní fronta. Po chvíli jsem zjistil, že nově příchozí chodí nejdřív dovnitř, pak ven, tam si stoupnou a čekají. Zeptal jsem se prvního člověka, který stál vedle mě, o co tam jde. Byla to vyšší (na zdejší poměry vysoká, tak 170cm) holka ve věku 25-30, u asiatů těžko věk odhadovat, která mluvila perfektně anglicky. Vysvětlila mi, že se uvnitř člověk zapíše na list a pak čeká. Řekla, že jde jíst sama, tak jestli mi to nevadí, že můžeme spolu. Nevadilo. Sushi restaurace obsahovala elektronický objednávkový systém. Každé místo mělo před sebou tablet, na kterém bylo kompletní menu. Pokud si člověk něco vybral, potvrdil to na tabletu a do deseti minut to k němu přijelo po kolejích, na jakémsi podnosu, který byl ovládán pravděpodobně elektromagneticky. Koleje byly dvoje nad sebou, takže na spodní část horní koleje bylo vidět. Strávil jsem tak několik minut s vyvrácenou hlavou “nenápadným” zkoumáním toho, jak celá ta legrace funguje.
Číňanka měla krásnou postavu. Dlouhé nohy, malý zadek, hubená, vysportovaná. V obličeji celkem hezká. Vzdělaná, podle všeho mluvila plynně čínsky, anglicky, japonsky, korejsky, německy a údajně se učí francouzsky. Prý v Japonsku studuje a pracuje. A prý jsou všichni Japonci úplně k ničemu, neschopní, nic neumí a celé Japonsko vlastně stojí za prd. Nemám tyhle řeči rád. Popravdě mi vadí. Stěžovat si na zemi, ve které jsem dobrovolně hostem a zároveň v té zemi pracuji a chci dál zůstat, mi připadá mírně řečeno praštěné. Pokud mi něco vadí, odjedu. Pokud ne, nenadávám. Celkem brzo jsme se na toto téma „chytli“ a já se s ní pak už odmítl dál bavit. Nevznikl žádný významnější verbální konflikt, jen mi prostě už není patnáct, abych seděl na zadku z hezké holky. Po několika mých jízlivých poznámkách přestala mluvit i ona a nakonec jsme se rozloučili před restaurací.
Pravda o velikosti japonských penisů. Na poslední noc jsem si v centru čtvrti Shinjuku objednal kapsule hotel a poté netrpělivě proklikával fotky interierů. Pokud nevíte o co jde, je to hotel, kde se spí v kójích. Jsou dvě nad sebou, vnitřní prostor je poměrně malý, zhruba jeden a půl metru na šířku, na délku něco málo přes dva metry. Výška tak akorát na to, abyste si sedli. Vedle sebe máte zásuvku, ovládání světla a ovládání televize. Zavírá se to roletou. A já si to chtěl vyzkoušet.
Kromě kapsule samotné máte v jiném patře k dispozici lázně, což je velká místnost se třemi bazény, v dalším patře pak něco jako meeting room s velkou plasmou, stolečky a několika automaty, kde si máte přes den možnost koupit jídlo. Jediné, co vám může chybět, je rozumný přístup k vašim věcem. Do kapsule se nic nevejde a tak máte věci v místnosti pro kufry. Každopádně, dostanete čip, dostanete bačkory, ručník, a co mě pobavilo, dostanete pyžamo. Kapsule hotel, alespoň ten, kde jsem byl já, pojme něco kolem 200 lidí v několika patrech. Mužské a ženské části jsou striktně odděleny a jediné, kde je možné se potkat, je meeting room.
Zmíním se o lázních, protože to je místo, odkud čerpám pravdu o japonských penisech. Šel jsem si prohlédnout celý hotel a samozřejmě jsem nemohl vynechat patro s lázněmi. Jako vždy jsem nenápadně pozoroval „jak se to dělá“, abych pak předstíral, že je to i pro mě naprostá rutina. Takže, slíknete se, vezmete si z poličky ručník na drhnutí, což je takový malý kus hadru, něco mezi ručníkem a jemným šmirglpapírem, vezmete si boty do sprchy (nespleťte to s botama na záchod), sednete si před sprchu, do řady mezi ostatní, a mydlíte se a mydlíte, až je z vás jedna velká mýdlová bublina a pak se kompletně drhnete tím drsným ručníkem. Takovou úroveň očisty na fyzické úrovni jsem nikdy v životě neviděl. Zároveň ta důkladnost a soustředění je ukázková. Já to po evropsku odflákl a šel do bazénu. Když jsem do něj suveréně vkročil, měl jsem co dělat, abych ustál kamennou tvář, protože voda měla teplotu zaručeně půl stupně od bodu varu. Když se mi podařilo zatlačit oči zpět do hlavy a cítil jsem, že přestávám mít sytě rudou barvu, začal jsem z bazénu pozorovat okolí. To co jsem viděl, mě upřímně bavilo. Japonci mají miniaturní penisy. Samozřejmě ne všichni, ale drtivá většina ano. Přistihl jsem se, že mě vyloženě baví je pozorovat. Každého nově příchozího jsem si prohlédl od pasu nahoru a zpátky do pasu. Po několika desítkách minut jsem vstal z vanobazénu a ležérním krokem, rozcapený, v mírném záklonu, se jal producírovat po celých lázních. Jestli já byl stejně nenápadný při pozorování genitálií Japonců, jako Japonci, když pozorovali mě, musel jsem být za úchyla. Zcela na rovinu musím přiznat, že jsem si tu chvíli slávy patřičně užil. Všichni Japonci obdivně pozorovali střed mého těla a já se hrdě nesl lázněmi. Nutno poznamenat, že dle obecných měřítek jsem vyvinut průměrně. Je zvláštní, jak taková blbost zvedne člověku náladu.
Procházka sněhem. Málem bych zapomněl. Přebýval mi jeden den a přišlo mi jako skvělý nápad ho strávit nějakým náhodným výletem Shinkansenem. To je takový ten rychlovlak, který jede až 500km/h. Opět jsem na základě doporučení Honzy vybral městečko Karuizawa, které bylo vlakem něco přes hodinu cesty. Když vlak začal brzdit, vykouknul jsem z okna. Všude bylo bílo. A když jsem vylezl ven, tak padal sníh s deštěm a byla zima. Ještě, že mě cosi osvítilo a já měl sebou rukavice. Na městu je vidět, že je turistické. Všechny nápisy jsou v angličtině, je tu hodně hospod, které mají anglické menu, … prostě je celkově vidět, že tu jsou na turisty připraveni. Ale v létě. Teď to bylo vcelku opuštěné místo s místními, kteří odhrabávali sníh z chodníku. Udělal jsem nějaké náhodné kolečko městem, abych z ničeho nic stál po kotníky ve sněhu, někde na zavřené silnici na kraji města. Tahle část byla turisty nedotčena, klidná a tichá. Měl jsem sice promočené boty, byla mi zima, ale nějak mě to tam bavilo. Do Tokia jsem se vrátil za tmy. A proč tenhle příběh píšu? Protože mi pořád vrtalo hlavou, proč má Shinkansen čumák z každé strany vlaku, když jsou všechny sedačky otočeny jen po směru jízdy, kam vlak zrovna jede. Dám vám vteřinu na zamyšlení. To by mohlo vycházet na teď. Je to proto, že sedačky se „sami“ otočí v konečné stanici opačným směrem. Nestačil jsem to nafilmovat, ale jakmile vlak zastaví, naběhne do něj uklízecí parta, ta ho uklidí, vystoupí a v ten okamžik přijde kouzlo a všechny sedačky se otočí na opačnou stranu. Óóó, Japonsko…
Pokud jedete do Japonska a jste holka, teplouš, nebo metrosexuál, je nezbytné, abyste byli Kawaii. Kawaii je má kanadsko-japonská sestřenice ve smyslu doplňků a některého oblečení. Kawaii se tady snaží být každá holka a drtivá většina kluků. A co že to je? Být Kawaii je životní styl, být roztomilý. Nejde jen o to, jak se obléknete, kolik barev máte ve vlasech a jakého méďu, coby baťůžek máte přes rameno. Kawaii je i jak stojíte, jak mluvíte, jak se chováte, jak chodíte, jak reagujete, prostě Kawaii je životní styl. A mě to baví pozorovat.
Poslední co zmíním, je japonská angličtina v nadpisech a sděleních. Japonci obecně mluví špatně anglicky. To je ovšem nezastaví od používání reklamních sloganů, veršů, nebo tvorby názvu obchodů, které jsou buď zkomolené, anebo nedávají v angličtině smysl. Jakmile to bez snahy o pochopení jen přijmete, začne to být osvěžující a úsměvné. Takže Prius! Impossible.
Loučím se s tebou, Japonsko!
