Přechod hranic

Protože tento článek vzniká zpět v Kanadě, tak vám přiblížím přechod hranic tam i zpět. Tentokrát se totiž nekonal v pohodovém duchu, ale v duchu honu na drogový kartel. Chybělo snad jen svícení baterkou do očí a odřezávání prstů.. Už při první větě s celníkem z okénka mi došlo, že jsme udělali chybu, že nemáme matraci a žádné jídlo. Ono když celníkovi na každou otázku odpovíte, že nemáte nic, nic nevezete a ještě k tomu místo matrace vidí v autě prkno, tak je mu to, celkem oprávněně, podezřelé. V tuhle chvíli se ale už nedalo nic dělat a pro příště jsem poučen. Naše auto bylo odmávnuto stranou, klíčky zabaveny a tlupa celníků se ho jala prohledávat. My jsme zašli do celnice na pohovor. První věc, která se celníkovi nezdála, byla skutečnost, že nejedeme na konkrétní místo a vytrvale si stál na svém, že musíme jet k někomu konkrétnímu a toho do papírku vyplnit. Vysvětloval jsem mu, že jsem stejný papír vyplňoval už dříve a bez adresy a problém to nebyl, nehledě na to, že chceme objet ameriku a všechny místa kde zastavíme se mu do jeho kolonky nevejdou. Pětiminutová argumentace ovoce nepřinesla, i vymyslel jsem si adresu a telefonní číslo jakési osoby v NYC a první problém byl za námi. Druhý problém byl ten, že jsem jim dával svůj britský pas z důvodu, abych při zpětném přechodu do kanady neměl problémy s vízem, ale zároveň jsem neprozřetelně zmínil, že mám i pas český. Nastal problém, protože v českém pase byl stále platný pobyt z minula, v celkovém trvání třech měsíců, což jsem navíc absolutně netušil. Celník odešel dozadu, aby se po několika minutách vrátil s tajemným výrazem agenta FBI, který právě přišel na to, že ten kdo před ním stojí není člověk, ale ufon za člověka převlečený a pronesl větu: „Stop playing games with me!“ Zeptal jsem se ho poněkud podrážděně jakou hru má na mysli. Odvětil, že vím moc dobře a ať mu vysvětlím, proč jsem se snažil projet skrz hranice na britský a ne český pas. Znovu jsem mu zopakoval, že je to z důvodu víz na kanadské straně. Po několika minutách, kdy jsem se již neudržel, byť se domnívám, že v podobných situacích jsem schopen se relativně dlouho hlídat v klidu a logicky posoudit situaci a zvolit optimální řešení problému, jsem se dostal do stadia, kdy mi byl úplně jedno výsledek diskuze, ale primárně jsem se snažil dokázat tomu druhému, že je idiot, kterým bezpochyby byl a že pravdu mám já a ne on. Výsledkem bylo, že se odněkud přiřítil další, brunátný celník, na podporu toho, ze kterého už byl napůl idiot s větou: „Já to celý poslouchám a hraješ s náma hru,“ načež jsem zbrunátněl já, intenzita v hlase se ještě zvýšila a výsledkem nebyl kupodivu zákaz průjezdu, ale vrátili nám pasy, přicvakli k nim lístečky, my si vyzvedli klíče od auta, posbírali rozházené věci a odjeli. Relativné pozitivní výsledek nepřičítám hádce, ale tomu, že jsme jednoduše splnili podmínky pro vstup. Cesta zpět probíhala v naprosto odlišném duchu. Sympatická celnice (nikoli budova, ale holka od celníka) se nám usmála do okýnka a posbírala pasy. Spokojena s tím, že vezeme osm piv, nějaké jídlo, nějaké oblečení a podobně, pasy předala kolegovi a povídala si s námi o tom co jsme dělali, jaké máme auto a podobně. Pak nám pasy podala, usmála se a zmizela ve zpětném zrcátku..