Začnu rovnou koncem, i když to sám nemám rád. Momentálně sedím na letišti Aeroparque Internacional Jorge Newbery, což je menší letiště blízko centra, vypil jsem dvě piva, jednak kvůli ukrutné žízni a taky kvůli zklidnění, což funguje spolehlivě. Nabízí se otázka, kvůli čemu jsem se potřeboval zklidnit. Obecně, kvůli všemu a ničemu, konkrétně pak kvůli hromadě drobností. Dobře, to moc konkrétní není, svedeme to na ty piva. Postupně..
Ráno jsem se probudil kolem šesté místního času, tzn. kolem desáté času pražského. Vzhledem k tomu, že jsem doslova umřel někdy po deváté včerejšího dne, dá se to považovat za dlouhý spánek. Píchy, Michal, ani Markéta, kteří ostatním kradou jejich spánkový příděl, se mnou nebudou souhlasit. Po probuzení ještě lehce doznívalo „otrávení“ ze dne minulého, ale sny, sluníčko a vítr, který otevřeným oknem vlezl do pokoje, poslední zbytky doslova rozfoukal. Teď když si to představuju, tak je to tak trochu nesmysl, ale smiřte se s tím. Nálada byla prostě fajn.
S foťákem v ruce, teleobjektivem v batohu na zádech a GoPro v kapse jsem vyběhnul na ulici a šel směr ohromný park, který má být aktuálně, po dobu karnevalu, spojen s tržištěm. Cestou jsem si na hodinku sednul do kavárny a s úsměvem a s kávou v ruce (ano, skutečně jsem si dal kafe), jsem pozoroval okolo chodící. Bylo to fajn. A fajn byl i park a tržiště a želva co seděla na kameni, pro mě naprostá novinka, že želva si sedí klidně na kameni, a fajn byly i kachny a babičky s vnoučatama a děti a důchodci, co hráli něco jako basket a vůbec všechno bylo fajn, sluníčkový a skvělý. Když se podíváte na fotky, jistě mi dáte za pravdu. Ta želva, ta želva mi nejde z hlavy.
Vrátil jsem se z procházky kolem poledne a začal se chystat na odlet do Patagonie. V Patagonii, jako cílovou destinaci, jsem vybral Bariloche, primárně z důvodu strategické výchozí pozice, ze které mohu na sever, jih a východ, podle toho, co se přihodí, koho potkám, co se dozvím, apod.. Momentálně, je favoritem směr Calafata, což je poměrně daleko, nicméně nic mi nebrání se v půlce cesty otočit a nedojet do vybrané destinace. Stále bojuji s tím, že si chci auto koupit a ne půjčit. Primárním důvodem je skutečnost, že to co se dá půjčit, to prostě nechci. Dacia Duster (tady Renault Duster) je něco, co by mě strašilo ve snech a upřímně řečeno, ono dnes moc z čeho vybírat není. Posuňme se však k tomu, co se odehrálo a ne co mě čeká..
Dal jsem část věcí z kufru stranou a zanechal tak přibližně deset kilo v podobě neoprenu, octopusu, půlky balení tyčinek a podobných zbytečností, ve vedlejším bytě u Márii, koupil letenku, naložil věci do auta a vyjel směr letiště. Tedy, ono to bylo složitější. Letiště Jorge Newbery je v centru. Já ale přistál a půjčil si auto na Letišti Ezeiza. Vcelku logicky jsem tedy našel telefon na Avis Jorge Newbery s tím, že se zeptám, zda mohu nechat auto u nich. Dovolal jsem se na záznamník. Po pátém pokusu během dvou hodin jsem to vzdal a zavolal na centrálu, tam se probojoval skrz španělskou plechovou operátorku a dovolal se někomu, kdo mi sdělil, že samozřejmě to možné je a že to je služba zdarma. Nevěřícně jsem zíral na display mobilu. Argentina? Cože? Úplně jsem zapomněl, co jsem si ještě před pár minutama myslel o Avis a vůbec o Argentincích obecně. Ono to jde. Neuvěřitelné. Na doplňující otázku, jak se na letiště, na stanoviště Avis dostanu, mi bylo řečeno, že snadno, že je to značené a přímo na letišti. OK, skvělé.
Vyjel jsem o cca hodinu dřív s tím, že třeba cestou uvidím něco, co by mě mohlo zajímat. První komplikací bylo, že jsem nemohl najít pumpu. Druhou pak, že stanoviště Avis jsou dvě. A mně opět přestala fungovat má zázračná argentinská SIM karta. Tentokrát fungovala data, ale při pokusu o vytočení čísla mi plechový hlas operátorky sdělil něco, z čeho jsem usoudil, že nemám kredit. Nevadí, jedeme na letiště, má to přece být značené. Omyl.
Projel jsem kolem letiště 2x a na žádnou ceduli jsem nenarazil. Ani na pumpu. Tu se mi nakonec podařilo složitě dohledat, takže příběh s tankováním přeskočím. Nestojí za vyprávění a to i přesto, že jsem se díky němu seznámil s párem Američanů, způsobil pozdvižení u pumpy, následně u slečny s hotdogama a nakonec se otáčel na pětiproudovce na semaforech. Hledání Avis proběhlo tak, že jsem zvolil náhodně první možnost. A byla to možnost špatná. Dojel jsem před výlohu Avis, přetáhnutou kovovou mříží. Vystupovat z auta nemělo smysl.
Zadal jsem druhou destinaci. Podotýkám, že jsem měl auto vrátit v 16:30 a v tuto chvíli bylo 16:35. Navigace hlásí dojezd do druhého místa v 16:57. „ Jen ať si to hovado zkusí něco říct,“ proběhlo mi hlavou, když jsem si představil Argentince za pultem, který nebere telefon a prudí, že jsem přijel pozdě. Navigace mě táhne kamsi dozadu za letiště na odbočku skrz malou bránu, k větší bráně, kde stojí holka v uniformě, se zbraní u pasu. Vojanda je prostě sexy, nedá se nic dělat. Tahle byla navíc nadstandardně hezká. „Avis?“ Ptám se s úsměvem a tušením, že dlouhá věta nebude pochopena. „He?,“ nebo tak něco vypadlo z holky v uniformě. Dodala cosi španělsky, na což jsem byl připraven a vyndal vizitku s logem Avis. „Avis?,“ trval jsem na svém, tentokrát pevně svírající vizitku před obličejem holky se samopalem. Co řekla nevím, ale znamenalo to něco, jakože jsem naprosto úplně špatně a že musim na terminál. Pokud jsem dobře rozuměl, tak terminál B.
Dobře, navigaci jsem odložil, dojel k letišti a projížděl krokem kolem něj. Výhoda Argentiny je, že když tady jedete pomalu, stačí, když zajedete k pravému kraji a… a jedete pomalu. Nikdo to neřeší, nikdo vztekle netroubí, nikdo demonstrativně nemyškuje, prostě jedete pomalu, tak jedete pomalu. Projel jsem krokem kolem obou terminálů a nenašel jsem nic. Opět jsem spáchal několik přestupků, otočil se a zkusil to znovu. To už bylo 17:24 a já byl vzteklý. Najel jsem znovu do části Autoparque, kde jsem tušil, že to musí být a hypnotizoval budovy, výlohy, cedule a nic. Nikde nic, co by vzdáleně připomínalo červenobílé logo půjčovny. Připojil jsem se k internetu letiště a ze SIP telefonu vytočil centrálu Avis. Již jednou vyzkoušeným postupem jsem prolezl skrz plechovou operátorku a dovolal se sympatické holce, která si šlapala na jazyk. „To není možné, vidíš ceduli Autoparque?,“ zeptala se se zájmem. „Ano, jsem dokonce u ní,“ nemohl jsem si pomoct a jízlivě jsem dodal, „už potřetí.“ Nedala se vyvézt z míry, „no, tak po pravý ruce sou zaparkovaný auta, vidíš je?“ Nešlo to, nemohl jsem být milý, „ano, po levý je silnice, tak jinde bejt ani nemůžou,“ pronesl jsem podrážděně. „Skvělý, tak až uvidíš auta šikmo zaparkovaný, tak tam je cedule Avis, Hertz a tak. Tak tam zaparkuj.“ „Jsem přesně u těch aut, co parkujou šikmo, žádná cedule tady neni, mám jet dál, nebo tohle sou jediný šikmo zaparkovaný auta…“ „Ne, ne,“ přerušila mě, „nikam nejezdi, zaparkuj tam, tam to je.“ Diskuze pokračovala ještě chvíli, až jsem si toho všimnul. Skutečně tam cedule byla. Tedy. Byla tam cedule s přeškrtnutým Ečkem, což je zákaz parkování. A pod ní byla dodatková tabule, na níž bylo napsáno „Vyhrazeno“. A na ní byly, na miniaturní !samolepce!, nalepeny loga půjčoven. Když říkám miniaturní, tak myslím miniaturní. Na šířku měla každá z nich velikost přesně sedm centimetrů, dal jsem si s tim práci a přeměřil je. Tohle skutečně z auta nemáte šanci najít.
Vystoupil jsem v 17:31 a byl nasraný. Hodně. Snažil jsem se uklidnit vzpomínkou na Lindu, resp. na její tvrzení, že jsem ZEN. Vůbec jsem nebyl zen. A přitom o nic nešlo. Letí mi to až po osmé. Mám hromadu času. Nicméně chce se mi ho trávit hledáním pumpy a letiště? Nechce! Jestli si myslíte, že to je konec, pletete se. Nicméně závěr zkrátím, byly bychom tu dlouho. Postupně jsem hledal vstup do haly a v hale pak stánek půjčoven. Pochopitelně opět bez označení. Někdo mě vtipně poslal nahoru do patra, někdo jiný pak zpátky dolu. Když jsem začal nadávat nahlas a lidi mě začali obloukem obcházet, konečně jsem vstoupil do části haly, kde půjčovny měly svá stanoviště. Brunátný jsem rázným krokem došel k malému prckovi za pultem, který se mile usmál, a já si opět vzpomněl na Lindu. Bylo 17:52, tedy hodina a dvacet minut, po dohodnuté době vrácení. Podal jsem prckovi dokumenty, ten se na ně podíval, pak se kouknul do počítače a pronesl: „No, ale to budeš muset zaplatit ještě jeden den, měl si to vrátit v poledne..,“ ani nestačil větu dokončit, „Jsem domluvenej se Stefanem, že to vrátim o čtyři hodiny pozdějc a najít vás tady na letišti mi trvalo skoro dvě hodiny…“ mluvil jsem klidným hlasem, ale byl jsem miliontinu kapičky od toho, začít strašlivě řvát, dupat, skákat, kopat do pultíku prcka, nebo mu strčit do ucha klíč od Chevroletu Corsa (což neni ani Opel, ani Chervolet), když mě přerušil, „ jo jo, vidím to tady, je to v pořádku.“ A v ten okamžik jsem byl zase v módu zen. Abych z něj už nevypadnul, dal jsem si ta dvě piva, o kterých jsem psal na začátku.
No a to je všechno. Sice pořád nemůžu Argentině přijít na chuť, ale zlepšuje se to, což lze vnímat pozitivně. Posledních pár minut dnešního dne bych měl strávit přesunem k Roxaně, která má byt v San Carlos de Bariloche a která mluví obstojně anglicky. Uvidíme, co bude zítra. Dobrou noc.
