Abych minimalizoval čas strávený nuceným čekáním, což je to nejhorší co v této realitě existuje, koupil jsem si letenku na pondělí. V pondělí je také jediná možnost, kdy si Rubicona můžu, dle pravidel aukce, prohlédnout a to konkrétně do 16:00 Californského času. Z Prahy jsem odlétl v 7:00 a let trvá, včetně přestupů 14 hodin. Tzn. prostým součtem se dostáváme k číslici 21:00 času v ČR. Časový posun je 9 hodin zpět. Takže letadlo dosedne v poledne. Přesně v 11:50. Do Fontany, místa aukce, se dostanu autem zhruba za hodinu. Pokud budu počítat, že kontrolou na letišti a půjčovnou auta zabiju další hodinu, zůstávají mi krásné dvě hodiny na nečekané události a prohlídku auta. Zhruba takto zněl plán.
Vzhledem k tomu, že toto píšu o tři dny později, rovnou doplním, jak to bylo v reálu.. Letadlo mělo zpoždění díky protivětru cca 40min. Nic, co by mě mělo významně stresovat. Vystoupil jsem z letadla, svižnou chůzí předběhnul všechny z našeho letu a zakousnutý (doslova) do pasu a formuláře s deklarací, kde jsem už rutinně zaškrtal políčka, že nevezu bombu, nepašuju zvířata, nehodlám spáchat atentát, či teroristický útok, nevezu v kapse u bundy žádné nebezpečné viry, kterými bych chtěl nakazit Bílý dům, jsem doběhl k americkým Mexičankám, které výkřiky: „ESTA?! This way“ rozdělovaly příchozí na skupinky podezřelých a méně podezřelých.
Pro mne, coby majitele ESTA to představovalo volnou cestu k naprosto opuštěným terminálům, kde jsem znovu vyplnil stejné prohlášení co předtím v letadle, ovšem tentokrát na dotykovém displayi. Zároveň jsem si naskenoval pas, dal americké vládě již po milionté otisky svých prstů a vyfotil se. Fotka se vám zobrazí ve vcelku dobrém rozlišení na monitoru a to co jsem viděl, mne zcela na rovinu vyděsilo. Vypadalo to, jakobych týden nespal, pak se polil pivem a usnul. Nicméně celý proces byl oproti poslední zkušenosti zautomatizovaný a extrémně rychlý. S uniformovaným celníkem, který byl na konci celého procesu přeci jenom přítomen, jsem prohodil přesně tři věty a vypadnul ven. Strategicky jsem sebou měl pouze příruční zavazadlo, takže celá záležitost od výstupu z letadla, po výstup před letiště netrvala déle než 15min včetně chůze, což je na USA naprosto neuvěřitelné.
Přeskočíme nezajímavých 40 min strávených sháněním správného spoje k půjčovně aut a tristní přístup pracovníka společnosti E-Z car rental (v žádném případě si od této firmu nepůjčujte auto, za předpokladu, že nemáte nějakou zvrhlou potřebu se nasírat), který si během vyplňování formuláře posmrkal celý rukáv, tak se dostaneme do auta Kia Sedona, které, jak mi po pár kilometrech došlo, je tím nejtrapnějším autem, které jsem si tady mohl půjčit. Pokud si vzpomenu, ještě se k němu vrátím. Díky zácpě a dalším komplikacím jsem se před IAAI bránu dostal 35min před zavíračkou, tedy ještě s dostatečným předstihem. Ale pak to přišlo.
Tři tlusté mexické Američanky s neskutečně otráveným výrazem mě jednohlasně upozornily na to, že registrace na firmu, kterou zmiňuju, tam nemají a že mě na žádnou prohlídku nemůžou pustit. Je zvláštní, jak někoho vyloženě těší, když vám může něco neumožnit. Úplně to vidíte na obličejích, intonaci a gestikulaci a je to zřejmě velmi sebeuspokojující. Kupodivu mi to bylo vcelku jedno, jen jsem si zpětně promítl, kolik jsem porušil dopravních předpisů proto, abych udělal radost třem tlusťoškám za pultem, počítajícím minuty do konce pracovní doby.
Venku před budovou jsem narazil na dalšího člověka v uniformě IAAI. Bylo to také Mexičan, ale nebyl tlustý a byl naprosto v pohodě. Neexistuje nějaká studie, která by zkoumala tlusté ženy ve věku 30-45 let ve vztahu k chování v modelu „jsem naprostá kráva a libuju si v tom“? Když jsem mu popsal situaci, dal hlavu na stranu a pronesl: „Tak si vyřiď registraci a zastav se zejtra před aukcí, pokud budeš mít registraci, tak tě k tomu autu pustim, i když se to nemá.“
Ráno jsem vstal tak, abych hned na otevírací dobu byl na místě. Mezitím jsem sehnal Roberta, který má účet u IAAI rovněž, aby mi sdělil své registrační číslo a já se tak budu moct dostat na prohlídku i v případě, že registrace z Kanady nebude stále funkční. Toto byl záložní plán od začátku, ale včera se mi nepodařilo Roberta probudit ze spánku a tak jsem se číslo registrace nedozvěděl. Předem jsem si ho brát nechtěl, neboť nebylo těžké odhadnout, že Robert příliš nadšený z toho, že na jeho registraci něco nakoupím, není.
Tlusťošky už na mě čekaly. Po sdělení registračního čísla jsem byl dotázán na ID. Jedné z nich jsem podal pas. Ta na něj chvíli koukala, pak koukala do počítače, pak na mě a nakonec s vítězoslavným úsměvem prohlásila: „ To není na tebe a ani tam nejsi uvedenej, nikam tě nepustim.“ Po dotazu, jestli jde udělat online doplnění další osoby, beze slova utrhla kus papíru, napsala na něj nějaké telefonní číslo, podala mi ho a řekla: „Nevim, zavolej si sem.“ Když to zkrátím, na aukci jsem se nedostal. Trochu mě to otrávilo, zvlášť když jsem se přesně na tohle ptal jak Kryštofa, tak Roberta a oba mi tvrdili, že není vůbec žádný problém, když tam půjdu za někoho. Je to problém. Zavolal jsem Robertovi, řekl mu do telefonu částku, za kterou jsem ochoten auto koupit, poníženou o riziko, že s autem budou problémy, které z fotky není možné poznat, nasednul do auta a vydal se směr San Francisco pro balík.
Nebudu to natahovat, auto jsem nevyhrál. Má maximální nabídka byla $6.250 USD, auto se vydražilo za $8.600 USD. Za předpokladu, že mu nic nebylo, to byla částka dobrá. Bohužel jsem nevyhrál ani toho v Texasu o den později. Nemá význam to psát do samostatného dne, nic co by stálo za zmínku, se k němu neváže. Nabízená částka byla $6.100 USD, vydražil se za $6.700 USD. Nevadí, Rubiconů je hromada a jsem tu skoro tři týdny, je dost dobře možné, že se ještě nějaký objeví. Jedeme do San Francisca..
