Vrátíme se k příběhu s autem a k tomu, co měl být hlavní důvod návštěvy Mexika. Je jím road trip z Mexiko City do Cancunu. Pro tyto účely jsem měl „dostat“ starého Jeepa Cherokee, u kterého se v době příletu repasoval motor. Měl být původně přichystaný v den mého příletu, tedy ve čtvrtek. Termín se postupně posouval, až se jako definitivní, jevila středa dopoledne následujícího týdne.
Po zkušenostech, byť krátkých, s Mexičany, jsem s dopolednem nepočítal. Navíc se posunul i termín střelnice, která proběhne nově ve čtvrtek ráno, takže jsem středu bral jako den, kdy si auto vezmu, v klidu ho odzkouším a ve čtvrtek kolem oběda vyrazím.
Ve středu dopoledne se nestalo nic. Kolem oběda mi volal Denis s tím, že mluvil s majitelem servisu, který už sedí v autě a jede k němu. Po půl hodině mi volal znovu, ať ještě počkám, že mu volal znovu a termín změnil na čtyři odpoledne. Následně ho změnil na šest, sedm a osm. V půl desáté zazvonil u Denise před kanceláři, aby suše konstatoval, že přijel jiným autem. Jeepa přivezou druhý den ráno.
Ve čtvrtek se auto objevilo v ulici kolem třetí hodiny odpoledne. Když jsem okolo něj přijížděl, tak v jeho otevřeném motoru seděli dva joudové a tvářili se bezradně. V pět volali Denisovi, ať jdeme dolů, že je Jeep k předání. Když jsme došli k autu, Denis do mě šťouchl se slovy, ať to nastartuju a objedu blok, „pro jistotu“. Sedl jsem do upatlaného auta s utrženou sedačkou řidiče, otočil klíčkem, a nic. Při třetím pokusu jsem s úsměvem vrátil klíčky a šel zpátky do kanceláře. Po dalších dvou hodinách a půl litru starting fluid, Jeep nespokojeně vrčel a z jeho výfuku stoupal modrý kouř. Na dotaz, proč se z auta kouří, proč jsou tak vysoké volnoběžné otáčky a proč se celé auto klepe, jsem dostal odpověď, že to je čidlem vody. Denis nahlas položil logickou otázku, proč ho tedy nevymění, já v duchu přemítal, jak může čidlo vody způsobovat modrý kouř a mechanici se drbali na hlavě.
Po dalších několika hodinách se objevilo nové čidlo. Obchod s díly byl totiž vzdálen dva bloky. Nechci domýšlet, jak dlouho by to trvalo, kdyby byl obchod v jiné čtvrti. Zakoupené čidlo nepasovalo na konektor a tak se jej Mexičan jal nožem „opravovat.“ Na mou otázku, zda skutečnost, že konektor je jiný, náhodou neznamená, že je čidlo na jiné auto, přišla pohotová odpověď:.„Ne, to je jenom blbej konektor.“
Výsledkem opravy bylo, že motor běžel dál nepravidelně, z výfuku stále stoupal modrý dým, ale přestal fungovat ukazatel teploty. Opraveno! Kolektivní nadšení třech mechaniků z vyměněného čidla, které v jiné zemi (kromě Argentiny) trvá pět minut, které stav auta objektivně zhoršilo, bylo tak veliké, že jsem uvěřil, že nastala pozitivní změna. Nevím jaká, ale dle všeobecného veselí nastat musela.
Po ujetí cca 50 metrů bylo zřejmé, že motor nemá ani poloviční výkon, který by mít měl a autu obecně vůbec není dobře. Následoval dialog, ze kterého mi zůstal WTF výraz ve tváři ještě tak půl hodiny:
Já: „Ten motor neběží na šest válců, ale sotva na čtyři.“
Mechanik pohotově: „Jo.“
Já: „A? Co s tim je?“
Mechanik: „ To sou špinavý vstřikovací trysky, to se spraví samo, kup u pumpy čistič na trysky a přidej ho do benzínu.“
Naprosto ledový klid mne fascinoval: „ No to si nejsem jistej, navíc to vypadá, že to žere olej, koukni, jak to kouří.“
Mechanik: „Jo, asi trochu jo .“
Koukal jsem s výrazem pitomce, který žije v jiné dimenzi na Denise, který celou diskuzi tlumočil a zdálo se mi, že mu to celé ani moc divné nepřijde. „ To si zvykneš, takhle tady funguje všechno,“ okomentoval suše celou záležitost, když jsme odcházeli od auta. Pohoda všech mě přesvědčila o tom, že fakt, že auto, ze kterého stoupá modrobílý dým a kašle, je vlastně v pořádku a jediný, kdo v pořádku není, jsem já.
Alex se nabídl, že se mnou pojede prvních 200 km a pokud auto tuto první porci km ujede bez problémů, vrátí se autobusem zpět, pokud ne, sednu do autobusu já, odjedu na letiště a Alex nějak vyřeší auto.
Ukazatel stavu paliva hlásil, po zabouchnutí dveří, čtvrt nádrže. U pumpy, vzdálené 15km, už však byla nádrž zcela prázdná a kontrolka výhružně svítila. Po natankování, dolití aditiva (coby živé vody pro nemocné vstřiky) a nájezdu na dálnici jsem došel k následujícím poznatkům. Auto smrdí. Pokud zastavíte, nebo zafouká vítr, tak vám smrad spáleného oleje vleze do kabiny. Náhodně se rozsvěcí různé kontrolky. Auto za sebou táhne kamion, protože jeho top speed do kopců klesá pod 60km/h. Pak už jen maličkosti, téměř nesvítí, nestírá, sedačka řidiče v každé zatáčce mění polohu a celé auto se klepe. „ Prostě Mexický auto,“ okomentoval to s upřímným úsměvem a hlubokým klidem Alex, zabořený spokojeně do sedadla spolujezdce.
Vše zmíněné bych asi nějak zvládnul, ale když po 40 km zmizela z 90litrové nádrže čtvrtka, otočil jsem se a s chechtajícím se Alexem po své pravé ruce se vrátil do Mexico city a v půl desáté večer jsem z Denisovy kanceláře objednal letenku do Cancunu.
Jinak řečeno, čekal jsem v Mexico city čtyři dny na auto, které není 4x4, skvěle modro-bíle kouří, žere 40 litrů na sto kilometrů a do kopce jede maximálně 60, abych si s ním udělal 107 km dlouhou projížďku přes dvě mýtné brány ven z Mexiko city a zpět. Dalším důvodem bylo, abych si koupil večer před odletem 6x dražší letenku, než by byla, kdybych ji kupoval s předstihem a také samozřejmě proto, abych se vyspal na letišti. Na druhou stranu je pravdou, že to byla vlastně tak trochu sranda. Jak líp zjistíte mentalitu Mexičana, než z přímé konfrontace.
Alex mě zbytek večera vozil po městě a okolí, pak mě vyhodil na letišti, kde jsem si znovu koupil již zakoupenou letenku, protože mi bylo řečeno, že platba neproběhla (proběhla), kterou mezitím ještě o dalších 100 dolarů zdražili, a usnul.
V Cancunu na letišti jsem měl mít připravený Chevrolet Camaro v kabriu, ve verzi SS. Ne, neznamená to, že je v khaki zelené a v kufru je složená uniforma. Znamená to ostrou verzi, která má 455 koní. Dostal jsem na něj neodolatelnou cenu. Navíc mám pro tahle neohrabaná a svalnatá auta slabost. Vyvolávají ve mně nepřekonatelnou potřebu se usmívat, která se znásobí po nastartování. Je to jako když řídíte lokomotivu na ledu, má to strašlivou sílu, ale nějak nemáte úplně pod kontrolou, kudy to pojede, ani jak moc to bude brzdit. Zvuk nepřeplňovaného osmiválce tu sympatickou rozpačitost chování auta jenom dokresluje. Prostě, je s tím ohromný kopec srandy.
Ještě než se začaly objevovat kufry na pásu, zaběhl jsem do autopůjčovny Enterprise, abych si potvrdil, že tam rezervaci na auto mají. Měli. S kufrem mě navedli na shuttle bus a za pár minut jsem již byl v kanceláři ve frontě. „ Jo, rezervaci tady mám, …, dělal si jí před pár hodinama, …, auto tady máme, …, je to Fiat 500 convertible.“ Zasmál jsem se, „ Ne, vůbec ne, je to Chevrolet Camaro, convertible, … SS “. To SS jsem zdůraznil, protože přesně kvůli tomu jsem si ho vybral. „ No, tak to nemáme. Ale místo toho dostaneš Fiat 500, convertible,“ zopakoval vítězoslavně vyzáblý Mexičan a podrbal se rozpačitě na zátylku. „ Ty mi nerozumíš,“ zkusil jsem to znovu, „ mě vůbec nezajímá Fiat 500, já chci Camaro, …, SS!“ „Ale to je skoro stejný,“ marně trval na svém, „ je to taky kabriolet“ a otočil na mě obrázek auta. „ Ano, ale chybí mu zhruba 450 koní, dospělá velikost, charakter, …“ pozoroval jsem mladíka za pultem, jak nechápavě zírá před sebe, „ … je to Fiat!,“ uzavřel jsem zbytečnou argumentaci. „ Nemáme,“ laxně sekundoval vyzáblo. „ Co máte? Chci buď americký muscle car, klidně se střechou, nebo třeba Wranglera,“ jednoho jsem zahlédl, když jsem šel do kanceláře. „ Wranglera máme, ale…“ „Tak ho chci,“ skočil jsem mu do řeči, „ dlouhýho, bez jakýhokoli příplatku.“ Čekal jsem odpor, nebo nějakou argumentaci, ale nedostavila se. Dál už se stalo pouze to, že mi na kartě zablokovali šedesát osm tisíc korun českých, jako zálohu v případě poškození auta (nepůjčujte si auto u Enterprise) a dali mi klíčky. Já dostal svého bílého Wranglera Unlimited a jak se vzápětí ukázalo, lépe to dopadnout nemohlo. Zamiloval jsem se do něj.
Cesta na jih proběhla v klidném duchu. Na fotkách vidíte vesnici, kterou mi doporučila navštívit Markéta, s názvem Chachoben. Přijel jsem do ní těsně před západem slunce. Bavila mě. A já zcela evidentně bavil místní obyvatele, kteří se jak malé děti předváděli každou chvíli kolem auta. Nejlepší byl kluk na motorce s přívěsem, který kolem kroužil co minutu, aby mě vždy předjel po trávě a stydlivě se usmíval.
V noci jsem pak dojel k jezeru Bacalar. Zhruba hodinu jsem jezdil po tmě kolem něj, abych si našel nějaké strategické místo u vody a zároveň nikomu nestál na pozemku. Byl to celkem boj, v jednu chvíli jsem Wranglera táhnul po břiše přes jakousi skládku kamenů a klád, ale ustál to s neskrývanou dávkou radosti a samozřejmou hrdostí. Usnul jsem vzadu na sklopených sedačkách jako mimino.
