To co se nevešlo jinam, nebo pro co jsem byl líný psát samostatný článek, najdete tady. V kostce se to týká rugby, F1 a klokana. Plyšového klokana.
Rugby. Vždy, když jedu do nějaké země, zajímá mě jejich národní sport. Je vcelku osvěžující jít na stadion a nechat se pohltit atmosférou. Bývá výborná. Je úplně jedno, že neznáte pravidla dané hry. A už vůbec nejde o to, kdo s kým hraje. Sice se vám stane, že nebudete vůbec tušit, proč se v okamžik, kdy se na hřišti nic neděje, zvedá polovina “modrých” a pokřikuje cosi jen těžko otisknutelného na rozhodčí, ale o to zajímavější to celé je.
Ti z vás, kteří rugby znají, mohou následující odstavec v klidu přeskočit. Rugby není pro princezny, nebo metrosexuály dnešního fotbalového nebe. Rozebrali by je během vteřiny na kousky po trávníku. Rugby nezná nic, jako zastavení hry z důvodu, že hráč leží na zemi a už vůbec ne proto, že se snad škrábnul, nebo nedejbože, že okolo něj proběhnul jiný hráč a došlo ke kontaktu drezů. Prostě, pokud ležíte na zemi, máte o hráče méně a tak si rozmyslíte, jestli se budete válet po zemi, nebo hrát. Samozřejmě, pokud se hráči skutečně něco stane, tak na trávník naběhnou zdravotníci a snaží se dotyčného vrátit do hry, pokud to nejde, odnesou ho a místo něj nastoupí další. Do té doby se zbývající hráči musí vyhnout zdravotníkům, ale hra bez přerušení pokračuje. Je to velmi sympatické.
Formule 1. Protože začínal úvodní závod sezóny F1, nechtěli jsme si ho nechat ujít a to i přesto, že F1 již několik let nesleduju. Bohužel doba “Turbo éry”, kdy byly závody naprosto nepředvídatelné, kdy ten, kdo jel s jasnou převahou na prvním místě naprosto běžně končil pro poruchu, nebo kvůli nedostatku paliva doslova pár zatáček před cílem, kdy se během jediného kola byli schopni dva jezdci mezi sebou několikrát “vyměnit”, jsou dávno pryč a z F1 se stalo trapné klišé s velkolepou reklamou a nudným sledováním toho, kdo má rychlejší mechaniky v depu, či lepší týmovou strategii. Každopádně, F1 naživo a ještě první závod sezóny, … nedalo se tomu vyhnout. A objektivně musím říci, že ačkoli jsme ze závodů viděli zlomek, protože jednoduše vidíte velmi omezený úsek trati, přesto, že jsem moc netušil kdo je kdo, bylo to zábavné a to opět především díky atmosféře. Trochu komplkovanější bylo opustit okruh, neboť davy lidí připomínaly nálety sarančat, které naprosto ucpaly veškeré východy, tramvaje, autobusy, ulice…, doplňte si. Nicméně, pokud nepospícháte, je i tento zážitek, v roli pozorovatele, vcelku zajímavý.
Klokan na cestě tak nějak souvisí s tím, proč a jak jsme se na tuhle cestu vůbec dostali. Jednoduše řečeno, protože bych jinak nemluvil o organizátorovi akce, resp. o cestovní agentuře příliš hezky, jsme dostali za úkol fotit sami sebe s klokanem. Jelikož mi to připadalo vcelku trapné, rozhodli jsme se pro variantu jinou a sice, nenápadně fotit našeho spolucestujícího v nestřežených okamžicích tak, abychom zdokumentovali co všechno viděl, co dělal, co ho baví, a podobně. Domnívám se, že několikrát náš objektiv zaregistroval, ale vždy dělal, jakoby nic.
No a to je z cesty v podstatě vše. Zpáteční cesta a noc v Soulu, pár scének z hotelu a další příběhy sice chybí, ale upřímně řečeno, jsou to historky nezajímavé, nebo které se těžko vypráví a to z mnoha důvodů. Závěrem musím konstatovat, že těch pár týdnů je na Austrálii zoufale málo. Viděli jsme z ní zlomek a to ještě pod určitým časovým tlakem, kdy jsme si nemohli příliš plánovat čas. Chci do ní znovu, jako konec konců do většiny zemí a stejně jako jinde, i tady se příště vyhnu městům. Není v nich (pro mě) nic, co by stálo za zdržení.
