Odjezd z Gold Coastu probíhal za zmíněným Hummerem H2 v naprostém tichu, kdy mi hlavou probíhaly nadávky směrem k zadnímu nárazníku trapného H2 s chromovanými stupačkami, které mu „visely proklatě nízko“ nad zemí.
Po cca 50 km dálnice a cca 10 km okrsek jsme sjeli na prašnou cestu, do poměrně velkého stoupání před zamčenou bránu. Řidič Hummeru vystoupil, odemknul bránu, projel, opět vystoupil a pokynul mi, ať jedeme za bránu také. Protestně jsem nechal zařazen pouze zadní náhon, vypnul protiprokluz, který má tendenci částečně suplovat uzávěrku a to všechno proto, abych demonstroval, že to co vidím, absolutně nepovažuji za těžký terén. H2 jsme následovali cca 15 km při stálém stoupání a schválně jsem si při sebemenší příležitosti najížděl tak, aby se auto začalo hrabat, nicméně celou cestu jsme zvládli na zadní náhon bez zásadnějších problémů.
Na konci brány jsem se nesměle zeptal, kdy že přijde ten těžký terén. Jak jsem již podotknul, v jednom z předchozích dní, dle slov řidiče je „ten těžký terén“ již za námi a my se teď vydáme na kávu, výborné vdolečky a ochutnávku vína. Kdyby se tak mile neusmíval, hodil bych mu na hlavu GoPro i s ovládáním a napájecím kabelem a to i přesto, že za to nemohl on, ale jeho kolegové. Odtušil mé zklamání a ujistil mě, že nám ukáže, kam máme jet, že tam bude mnohem horší cesta, ať jedeme s ním na vdolečky. Jeli jsme. 
Sympatická horská vesnička severně od Gold Coast u národního parku Tamborine, mi trochu zvedla náladu. Zaprvé obsluhou, která sestávala ze starší bodré 120 kg servírky, která s nehranou ochotou a roky vycvičenou empatií vůči hostům, přesně odhadla, co kdo z nás bude chtít a ze zhruba dvacetileté, velmi hezké brigádnice, která byla jejím přesným opakem. Velmi milá, leč nesmělá, která nám třesoucí se rukou ze všech možných stran nekoordinovaně podávala objednané. Řidič nám čmáral na ubrousek poměrně komplikovanou cestu do hor, odkud a kam se máme dát, abychom se dostali na Duck Creek Rd., což je dle jeho slov cesta jen a jen pro vozidla 4x4. Po právě prožitém jsem mu nevěřil, nicméně zkusit jsem to chtěl.
Před odjezdem jsme ještě zašli na doporučenou ochutnávku vín. V Austrálii je povoleno 0,5 promile alkoholu, takže jsem se pár kapek vína nebál. Bylo naprosto výborné. A rovnou dodávám, že ještě lepší byla (zřejmě) majitelka vinice, které nám nalévala. Byl to přesně ten typ ženy, která stárla tak, jak by měla stárnout moje partnerka. Bylo jí k padesáti, udržovaná, vyšší, hubená s pěknými rysy, výborným smyslem pro humor a skvělou schopností glosovat. Dělali jsme si ze sebe vzájemně legraci, vymýšlel jsem nesmyslné vůně a příchutě, které jsem ve vínu cítil a ona to bez mrknutí oka komentovala.
Diskuze postupně sklouzla k tomu, co jsme dělali dopoledne a tady se poměrně nečekaně dostáváme k bílému žralokovi, kterého jsem zmiňoval na Gold Coastu. Na odpověď, že jsme od desíti do dvanácti surfovali na Miami beach, ležérně pronesla: „Hmm, to vám ten bílej pomáhal na prkno, že jo?“ Nechápavě jsem na ní koukal a přemýšlel, kde mám zase mezeru ve své angličtině. Všimla si mého tupého výrazu, pobaveně se usmála a dodala: „Aha, takže vy jste to v televizi neviděli. Na Miami beach se nějak dostal bílej žralok, po jedenáctý ho někdo nahlásil a před dvanáctou to potvrdili z vrtulníku a okamžitě vyklidili celou pláž.“ Luděk změnil barvu na barvu šedé etikety na lahvích a mě ta představa celkem bavila. Nic se nestalo a na principu „co se stát mohlo“, život nefunguje. Takže mě vlastně akorát mrzí, že jsem ho neviděl. Rozloučili jsme se, koupili jednu lahev vína a jeli hledat Duck Creek. 
Po hodině hledání jsme cestu skutečně našli a opět přišlo zklamání. Pokud bychom se drželi výhradně cesty značené jako 4x4, opět bychom to projeli jen s jednou hnanou nápravou, tzn. s trochou opatrnosti s osobním autem. Naštěstí se dalo jet i mimo oficiální „kachní“ cestu, což jsme, když byla možnost, dělali, a tady to už skutečně za něco stálo. Kromě toho kolem nás byla krásná a nedotčená krajina, ve které se bohužel začalo stmívat. I tak jsme narazili na pár klokanů, zvláštních, těžko identifikovatelných zvířat a hromadu ptáků. Po vrácení se na asfaltovou silnici jsem měl hřejivý pocit v zádech a Luděk ve finále taky, i když se celou dobu bál toho, že někde zapadneme, někam nevyjedeme, nebo nás něco sežere. Takže nezbývá konstatovat, že se výlet mimo civilizaci nakonec podařil a to nad očekávání dobře.
Sunshine Coast nás přivítal kolem deváté večer. Zaparkovali jsme přímo u moře na parkovišti, zhruba 100 m od centra a šli si na chvilku sednout do místního klubu. Měli dobré točené pivo, živá kapela hrála Doors a Rolling Stones a prokládala to vcelku příjemně vším dalším, co se zapsalo do rockové hudební historie. Usmíval jsem se na gauči s takovým tím přiblblým úsměvem, kdy vám hlavou probíhá, že je život skvělej a neřešíte vůbec nic.
