Ráno jsem se probudil se skvělou náladou kolem půl šesté, přesně do východu slunce a vyběhnul mezi kameny s foťákem. To je výhoda spaní v autě. Z hotelu by mě nikdo nevykopal. Z auta, pokud ho máte na dobrém místě, jde fotit po stáhnutí okýnka a zároveň mi vůbec nevadí jít ven. Popravdě se mi většinou i chce.
Po pár desítkách minut focení a několika dalších hodinách spánku, jsme se přesunuli do motelo – hotelového hostelu v Mooloolaba. Připadal jsem si v něm jak ve filmu Hair. Byl pastelově „sluníčkový“ a s pokreslenou dodávkou od Volkswagenu, hudbou z těch „správných“ let. Celé to dokreslovaly dvě holky v recepci, které pravděpodobně právě posnídaly koláčky posypané trávou.
Celé to bylo tak barevné a těžko uvěřitelné, až se mi celý komplex, včetně malého bazénu, začal líbit. Pokoj ještě nebyl připraven a tak jsme si sedli na zahradu mezi kytičky a já v záklonu pozoroval střídavě oblohu, recepci a hromadu lidí s baťohama, kteří se trousili tam a zpět. Z bloumaní mě vytrhl až Luděk, který vytahal z recepční „nástěnky“ různé barevné brožurky (znáte úchylnější slovo?) a v jedné z nich našel v mapě pár cest, označených jako 4x4. S nadšením nad nálezem se zaradoval a ukázal mi jej, ale zároveň na něm bylo vidět, že teprve když říká nahlas, co našel, tak lituje svého objevu. Má reakce byla totiž naprosto okamžitá a spontánní, „Jedem!“
Luďkovi se nechtělo a tak se chvíli snažil hledat důvody, proč nepojedeme, mezi něž patřilo, že nemáme dostatečnou výbavu do písku (dle doporučení z letáku jsme měli mít rohože pod kola, lopatu, kompresor a podobné věci), že se nestihneme vrátit, že nemáme nic k jídlu, atd. Nebudu to zdržovat, vyrazili jsme, Luděk s nelibým výrazem a zřejmě po záležitosti se žralokem vedle našich surfů s obavou, že se něco strašného stane.
Měli jsme dvě možnosti, jednodušší z hlediska navigace byla nechat se přívozem přesunout na cíp poloostrova Pincushion, jet pískem na sever, následně přejet do hor a pak po silnici kolem zpět, anebo to samé opačně. Strategicky jsem zvolil opačný směr a to z prostého důvodu, že v písku bude zřejmě nutné, nebo minimálně vhodné trochu snížit tlak v pneumatikách, což následně na zpevněné cestě a kamení může znamenat problém, pokud nebude příležitost dofouknout pneumatiky.
Vjezd do hor vedl kolem jakéhosi ohromného kempu se spoustou prašných cest, kde jsme se ztratili. Zajel jsem na recepci kempu a 150 kg růžolící Australanky jsem se zeptal, jak se dostat „sem“ a zapíchl jsem prst do mapy. Nadechla se a než stačila něco říct, tak jsem doplnil: „Nechceme jet po silnici.“ Usmála se a pronesla: „ To nejde, cesta je rozbitá a zavřená, ještě jí neopravili.“ Nenechal jsem se odbýt: „ To nevadí, kdyby rozbitá nebyla, tak kudy?“ Paňmáma se zatvářila přísně a také trvala na svém: „No, dojedete maximálně sem,“ baculatý prstík opřela mezi tři cesty, „ dál to je neprůjezdné, byla velká voda.“ Přesně v ten okamžik se ve dveřích objevil Luděk, tak jsem se přestal dál vyptávat, usmál se, poděkoval a šel do auta. „ Hele neřikala něco s vodou?,“ zeptal se Luděk a zatvářil se rozpačitě. „ V pohodě, prej akorát je ta cesta trochu rozbitá,“ neměl jsem to srdce mu říct přesně, co jsem se dozvěděl, neboť mi bylo jasné, že by měl křeče v břiše až do konce cesty.
Po krásně udržovaných prašných cestách v zajímavé krajině, plné pro mě neznámých a poměrně vysokých stromů, jsme dojeli k ceduli s výhružným nápisem: „Cesta je neprůjezdná z důvodu velké vody, pokračování nedoporučeno.“ Zákaz tam nebyl, takže se nebudeme muset s nikym dohadovat, pomyslel jsem si v duchu a nějak zakecal Luďkovi otázky. Nebudu z toho dělat drama, nic co by projet nešlo, se nekonalo. Pár úseků bylo těžších, ale to proto, že jsme si je těžší udělat chtěli. Našli jsme jakési hroudy vytěžené zeminy, na kterých jsem si chvíli hrál a nutno dodat, že přes počáteční Luďkovo nedůvěřivé krčení obočí a poznámky ve smyslu, že „to“ nejde vyjet, že se převrátíme, nebo něco podobného, se mu nakonec tvář rozjasnila a vypadal, že ho to baví, nicméně raději jsem se nezeptal.
V některých chvílích bylo nutné pozapínat veškeré uzávěrky a zařadit redukci, takže mise splněna, měl jsem skvělou náladu. Dojeli jsme do Column Beach městečka, natankovali a já se zeptal místního padesátníka opřeného o starou Toyotou v pouštní úpravě (tím nemyslím tenkostěnné trubky, jako komedii rámu, nízkoprofilové gumy a podobné metrosexuální úpravy), na kolik fouká gumy v písku a jestli je něco, na co si dát pozor, když chceme jet po pobřeží až dolu na jih. Chvíli na mě koukal jak na zjevení a pak se zeptal: „ Co máš za auto?“ „Pajero, zadní a mezinápravová uzávěrka,“ dodal jsem suše. „ Hmmm, kolem 16 PSI budeš v pohodě. Hlavně si vem u pumpy hodiny, kdy je příliv, v některejch místech se za přílivu nedá projet a hlavně je ta voda tak rychlá, že vás zavře mezi dva útesy a necháte tam auto,“ odmlčel se a dodal s pobavenym úšklebkem, „ v lepšim případě jenom auto.“
Luděk se chtěl podívat na pobřeží u městečka, tak jsme se tím směrem vypravili. Dojeli jsme k pláži, na kterou byl sjezd ve stoupání přibližně 15 stupňů v písku, za kterým následovala tak 100 m dlouhá nafoukaná duna. V duchu jsem si řekl, že to bude ideální příležitost k otestování, jak máme těžké auto, resp. jak se nám pojede později, až okolo nás nebude hromada lidí, kteří by nám mohli pomoct. Rozjel jsem se z kopce do písku, což Luděk kvitoval výkřikem: „kam sakra jedeš?“ a v písku z kopce dolu přiřadil přední náhon a zavřel mezinápravový diferenciál. Jakmile jsme sjeli z kopce a vjeli do duny, okamžitě zapadli. Upřímně jsem to nečekal tak rychlé.
Nechal jsem běžet motor a vylezl z auta snížit tlak v pneumatikách na svojí straně a řekl Luďkovi, ať to samé udělá na své straně. Místní, kteří stáli na pláži, nás se zájmem pozorovali, Luděk byl nervózní a já byl pořád trochu překvapen, protože tak rychlé zastavení jsem skutečně nečekal. Gumy upuštěny, přišel okamžik, kdy se ukáže, jestli jsme připraveni na 30 km po pláži směr jih, nebo jestli se potupně vrátíme přes hory. Zařazeno vše, co zařadit u tohoto auta jde, opatrné přidání plynu a Mitsubishi se bez zaváhání suverénně rozpohybovalo vpřed. Pochopitelně jsem změnu očekával, nicméně tak diametrální odlišné chování mě překvapilo. Každopádně jsem nehnul brvou (připomeňte mi, že se chci podívat do encyklopedického slovníku, co to ta „brva“ je) a dělal, jakože to je přece jasný, abych Luďka zbytečně neznervózňoval.
Vjezd do vnitrozemí byl úžasný. Nejdříve náznaky cesty v průseku mezi stromy, které pomalu atakoval písek, až nakonec zvítězil. Jeli jsme vyježděnými kolejemi stále níž a níž, až jsme se dostali k pláži. Cestou jsem zastavil protijedoucí auto s dotazem, zda nepotřebujeme nějaké povolení. Bylo mi řečeno, že netuší, ale že pokud ano, tak policajti právě odjeli, takže si můžeme dělat, co chceme. Dodal, že za zatáčkou v kopci stojí „nějakej zapadlej blbec“, usmál se a odjel. Pokud jste nikdy po pláži autem nejeli, máte rádi moře a modrou oblohu, nebo cokoli z toho, co můžete vidět na fotkách, doporučuju tuto zkušenost získat. Sice mám rád stromy a „zelené scenérie“, ale výhled a zážitek, který máte z auta jedoucího po pláži, se moc s ničím srovnat nedá. Rozhodně tím neříkám, že to je lepší, než například jízda v horách. Není to lepší, ale ani horší, je to něco naprosto jiného. A přesně proto, byste to měli zažít.
Pláž, v místech, kde není nafoukaný písek má vlastnosti velmi kvalitního asfaltu a dovoluje vám se pohybovat v podstatě libovolnou rychlostí. A ačkoli mě rychlost sama o sobě nikdy nefascinovala, tak rychlost v kontextu s místem je naprosto jiný příběh. Rozdělil bych to na dvě roviny. První je zážitek sportovní. Znamená to, že po určité trati, lhostejno, zda terénní nebo okruhové, musíte vodit auto co nejvyšší možnou rychlostí. To je zábava a adrenalin. Druhý zážitek je emoční. Znamená, že vidíte něco, „co jste ještě neviděli“, nebo to vidíte jinak. A pokud se vám podaří oboje aspoň částečně zkombinovat, připravíte si velmi příjemný pocit v zádech. Jízda po pláži je fajn. Rychle měnící se scenérie má něco do sebe. Nevím co, nevím proč, ale má. A když jedete rychle, tak je kombinována s nutností „dávat bacha“ kam jedete a tím ten zážitek umocňujete. Nevím, jestli to dává smysl, ale obávám se, že to lépe popsat neumím. Jen dodám, že jízda po pláži neznamená, že tupě držíte volant a usmíváte se. Moře se pohybuje a vy ho musíte následovat. Průjezd mořem je zrádný (pominu-li, že vlastnímu autu není úplně dobrý nápad nastříkat do všech dutin mořskou vodu) a hlavně je pláž protknutá dunami, která mají tendenci auto zpomalovat (v lepším případě), nebo vystřelovat do vzduchu (to v případě horším). Navíc duna není kolmá k pohybu vašeho auta, takže vás vystřeluje šikmo. Není to nic dramatického, ale je potřeba na to pamatovat, pokud jedete vyšší rychlostí. Šikmý dopad po výskoku auta zcela nepochybně znamená několik kotrmelců bokem po dopadu.
Naše Mitsubishi se podařilo rozpohybovat na cca 120km/h a rozhodně jsem neměl dojem, že to je nějak vysoká rychlost. Nejzrádnější co vás může potkat, jsou pak prameny vlívající se do moře, ale to se týkalo Fraseru a zmíním je později. Závěrem jen dodám, že Luděk se nakonec tvářil spokojeně a na mojí přímou otázku, jestli je stále nasranej a přesvědčenej, že se mělo stát něco strašidelnýho, nebo jestli je spokojenej s tim co viděl, odpověděl po chvíli zamyšlení s úsměvem: „ No comment“. Jinými slovy, výborný den. Vlezli jsme do sprchy, omyli ze sebe sůl a písek, uhladili zážitky a vydali se do centra Sunshine Coast na pivo.
