Města mě moc nebaví. Zajímají mě obvykle velmi omezenou dobu a jsou plná skupin turistů, což nějak těžko snáším. Nemá to pro mě přidanou hodnotu toho, že vidím něco výjimečného, když se na to nedá ani v klidu podívat. Navíc „výjimečné“ vnímám v tomhle případě jako velmi subjektivní pojem. Dokáže mě rozhodit „blbej kus klacku“ a naopak mě nechá chladným něco, co je považováno za monumentální, historické, .., doplňte si.. Nejabsurdnější jsou pak ty „věci“, ke kterým vede cesta, ze které nesmíte slézt a dané věci se nesmíte dotknout, nesmíte jít úplně k „tomu“ a obvykle je jedno konkrétní místo, odkud se smíte dívat, případně odkud smíte fotit. Vůbec mě to nezajímá. Mnohem raději se podívám na historicky naprosto nevýznamný kámen, který není nejstarší na světě, který nemá nejzajímavější tvar na světě, na kterém neseděl nějaký slavný panovník, ani ho žádný dobyvatel nepočůral, prostě neváže se k němu žádný příběh, a proto nikoho nezajímá. Každopádně, Teposztlan je vesnice s pyramidou a je na kopci. Michal to uvedl tím, že prý ten, kdo je v kondici, vyběhne svižným tempem k pyramidě bez přestávky. Znělo mi to dobře a to i přesto, že v kondici už rok nejsem.
Po patnácti minutách chůze po improvizovaných schodech do brutálního kopce jsem začal nadávat, po pětadvaceti odpočívat a než jsem vylezl nahoru, propotil jsem naprosto všechno, včetně baťohu, který jsem velmi chytře táhl na kopec sebou. Měl jsem v něm spoustu nezbytně nutných a velmi těžkých věcí. Cestou se ke mně přidal „středně velkej bílej pes“ a šel se mnou zhruba 30 minut. Vyměnil mě až za vysypanou krabici s nějakým jídlem a to i přesto, že pár desítek minut předtím jsme se zkamarádili, když jsem mu dával napít z ruky (misku pro psy jsem v batohu neměl).
Samotná pyramida je vcelku nudná, ale protože je chytře postavená na ohromném kopci, jste tak rádi, že jste tam vylezli, že nějak nemáte sílu přemýšlet nad tím, že je vlastně malá a že kolem ní vůbec nic není. Jdete k ní s vypětím sil zhruba 50 minut. Jedná se (prý) o NEJSTARŠÍ pyramidu na světě. Bez tohoto NEJ by městečko Tepoztlan jistě trpělo nedostatkem návštěvníku, jak jsme si vysvětlili o něco výš. Rozhodl jsem se za na ní na kopec vylézt ze dvou důvodů a to i přesto, že přesně splňuje zmíněné aspekty turistické památky s cedulí a s pánem, který vám dá za 50 pesos „možnost se podívat“. Prvním důvodem bylo, že mě zajímalo, jak je to s tou kondicí a za druhé byl všední den a k tomu pět hodin odpoledne. Podle slov místních tam skoro nikdo nebude. A skutečně, byl jsem tam sám.
Víc, než pyramida, bylo úžasné okolí cesty. Není moc fotogenické, dokonce se i špatně popisuje. Prostě jdete po kamenných schodech, kamenech a kořenech do strmého kopce, zvláštní přírodou a okolo vás jsou neuvěřitelně kolmé a ohromné stěny skal. Když jsem tak sám seděl na kopci, vedle pyramidy, pod sebou údolí a maličké tečky, které představovaly domy, připadal jsem si zvláštně malý. Mám to v podobných situacích vždycky a baví mě to. Je to zvláštní forma pokory. Obecně se cítím nerad pokorný. Ale to je vůči společnosti. Vůči životu a tomu co přináší, jsem pokorný rád. Došlo mi to před lety. To že vůbec jste a jaký žijete život, nemáte tak úplně pod kontrolou. I když si to velkou část života myslíte a zcela jistě si to i přejete.
Cesta dolů to jenom dokreslovala. Hladil jsem konečky prstů tu neuvěřitelně gigantickou masu skály, opíral se o kameny, sem tam o nějaký strom a povídal si s nimi. Cestou dolů jsem potkal kluka ve sportovním, v opačném směru, který to měl pravděpodobně jako každovečerní sportovní rutinu a holku, oblečenou podobně, která to evidentně šla poprvé a také naposledy. Oba měli sluchátka v uších, takže mé momentální rozpoložení nezaznamenali a nemusel jsem mít strach, že na mě dole bude čekat někdo v bílém plášti.
Moje kondice stojí za nic, mám pupek a osum kilo přes svou běžnou váhu. Věděl jsem to než jsem sem přišel, ale vyfunět kopec nahoru bylo skutečné peklo. Nebýt soutěživý, tak se na to vykašlu, otočím se a jdu zpátky v půlce cesty.
Stojí to za to? Těžko říct. Samotná pyramida asi ne. Nic na ní není, a pokud nemáte tendence vyprávět, že jste viděli „na vlastní oči“ nejstarší pyramidu na světě, tak z tohoto pohledu to cenu nemá. Výlez nahoru má jiný smysl. Je to fakt vysoko a celé okolí má neskutečnou atmosféru a energii. Skoro si troufám tvrdit, že jsem nic podobného nezažil. Budu se opakovat, ale nedá se nic dělat, je to skutečně těžko popsatelné a nepřenositelné.
Tak jako tak, na fotkách, kterých tu je skutečně hodně, najdete chronologicky řazené „přistání“ v Tepozstlanu, průlez vesnicí, cestu na kopec a to stejné zpět. U fotek si důsledně všímejte perspektivy. Fotky na první pohled velmi zkreslují. Všimněte si například velikosti stromů vůči skále. Ty stromy nejsou malé, mají běžnou velikost. Ano, tak gigantické to je.. Jak říkám, potřebujete to zažít, možná se vám to v hlavě přeskládá…
