Cesta do Maroka byla plánována už dávno. Ne mnou, ale skupinkou kolem Michala. Já situace využil, neboť poměrně nerad cokoli kolem cest plánuji a rozhodl se přidat. Bohužel byly dva aspekty, které celou záležitost komplikovaly. Prvním byla soutěž, které jsem se jednoduše musel zúčastnit a druhým holý fakt, že Chevrolet v době odjezdu neměl rozvodovku a Jeepa jsem po poslední zkušenosti neměl to srdce vzít jako náhradu. Postupem času jsem odjezd, se stíhací jízdou již odjeté skupinky, pomalu vzdával, až se najednou z ničeho nic objevil kontejner z Kalifornie s rozvodovkou, Jirka ji během neuvěřitelně krátké doby strčil do Chevroleta a na mě zůstalo rozhodnutí, zda po soutěži odjíždím, či nikoli. Zcela na rovinu jsem to takto rychlé nečekal. Od namontování převodovky, ke dni soutěže, resp. odjezdu byly pouhé čtyři dny. Pro ty, kteří jako já plavou v zeměpise, Maroko je z Prahy přibližně 2.800 km plus trajekt ze Španělska. Můj předpoklad, že žádný použitelný muž nebude schopen si přeorganizovat své plány se naplnil a tím pádem mi zůstávalo tuto porci kilometrů odřídit sám.
Že jsem si mohl koupit letenku a na cílovém místě si půjčit auto? Ano, mohl. Bylo by to výrazně levnější a pohodlnější, ale přesně proto se mi nechce. Cokoli si můžete v dnešní době půjčit, nesahá Chevroletu ani po kolena.
Původní plán byl vyjet odpoledne po soutěži. Abych byl přesný, vyjet z Prahy, dojet 200 km vyzvednout Chevroleta u Jirky, vzít si nějaké náhradní díly, zkontrolovat co jde zkontrolovat, přejet s Chevroletem na chalupu, naložit nářadí a kanystry, cestou do Prahy koupit ledničku, v Praze naložit zbytek věcí a odjet směr Maroko. Jak se dalo předpokládat, podařil se zlomek a do Prahy jsem i tak dorazil v půl dvanácté v noci. Představa, že bych měl o půlnoci nakládat auto a kolem jedné ráno vyrážet, mě upřímně děsila.
Ráno jsem byl připraven na peklo, které jsem ze včerejší cesty z chalupy věděl, že mě čeká. Auto má naprosto neuvěřitelnou vůli v řízení, zhruba jednu pětinu otáčky volantem se nic neděje a pak teprve začne zatáčet. Tento fakt by sám o sobě zas tak problematický nebyl, kdyby neměl za následek věc další, a sice problém s “death wobble”, na což v češtině neexistuje přesný výraz, nicméně lze ho popsat jako nekontrolovatelné rozvibrování přední nápravy. Projevuje se to tak, že když v rychlosti mezi cca 20-40km/h přejedete díru, či příčnou nerovnost, rozkmitá se vám přední náprava tak, že máte dojem, že se auto do šroubku rozpadne a je v ten moment naprosto neovladatelné. Nepomůže nic jiného, než buď okamžitě zastavit a znovu se rozjet, nebo hodně zatočit, což ne vždy je možné. Kromě právě zmíněného je v autě hrozný hluk. Takto to nezní dostatečně důrazně. Řeknu to jinak, Chevrolet umí jet 120. Možná i 130, nezkoušel jsem to. Nezkoušel jsem to proto, že při 120 km/h je v kabině tak nepříjemně, že se vám chce umřít. Příjemná cestovní rychlost auta je 80 km/h. 90 km/h je rychlost poměrně snesitelná. Při 100 km/h máte dojem, že se trápíte vy i auto a rychleji prostě jet nechcete. Z 24 hodin cesty se tak rázem stává 35 hodin a to za poměrně nelidských podmínek. Ale o tom to asi právě je. Po včerejšku dobře vím, že utrpení z 6.500 km dlouhé cesty z Californie do NYC v Corvettě, nebylo to nejhorší, co jsem v autě musel snášet. Na druhou stranu, z podstaty logiky fungování lidského mozku nikdy nevzpomínáte na to, co proběhlo hladce, ale na to, co za vzpomínku stojí. Vzpomínka na špatné má stejnou (ne-li vyšší) hodnotu, jako vzpomínka na dobré. Na úrovni vzpomínky totiž už netrpíte, jen se usmíváte.
Momentálně píšu večer z korby auta, či lépe řečeno z postele, zhruba 600 km od Prahy, kus za Německýma hranicema. Až na zmíněné výše je auto v naprostém pořádku, co do projevů. Před zítřejším odjezdem zkontroluji vše, co lze pohledem zkontrolovat a budu pokračovat. Během dne jsem se na pár minut jel odreagovat do lesa, kde jsem na chvilku zapadl a udělal z toho pár fotek. Jinak se nic, co by stálo za zmínku, neudálo. Tento stav, jak se domnívám, bude trvat až do Maroka.
