Ráno jsem si sbalil věci s tím, že vlezu do jeskyně, která je na kraji Sagady a pak buď zajedu k vodopádům, anebo to rovnou stočím na jih a nějakou náhodně vybranou trasou se budu pomalu vracet.
Před vstupem do jeskyně stál autobus, ale žádné lidi jsem neviděl. Chvíli jsem přemýšlel, jakou zvolím obuv a jestli si budu brát teleobjektiv, abych si nakonec nechal crocsy a objektiv si vzal do ruky. Co, tak má to být nějaká malá jeskyně, to přece těch pár desítek minut zvládnu. Úvaha to byla ve své podstatě naprosto správná, ale…
Cestou dolů jsem potkal skupinku, která vylézala po kamenech ven. Průvodce se na mě dlouze zadíval, já je všechny pozdravil ležérním „Hey guys“ a pokračoval dolů. V jeskyni jsem si vyhlédl opuštěný roh, zapnul baterku, objektiv si dal do kapsy v nohavici, foťák si dal napříč kolem krku a přes rameno a prolezl do zvoleného rohu. Tam jsem si baterkou vyhlédl nějakou díru, vlezl do ní a chvíli prolézal chodbami. Bavilo mě to do chvíle, než jsem zjistil, že si nejsem úplně jistý, kudy jsem přišel. Začal jsem se tomu smát, protože skutečně nedokážu pochopit, proč mi nedošla elementární skutečnost, že z pohledu „dovnitř“ má vše jinou perspektivu, než z pohledu „ven“. Začal jsem si špičkou boty kreslit značky k odbočkám chodeb, až jsem postupně eliminoval ty nesprávné a vylezl ven. Vylezl jsem zrovna ve chvíli, kdy další skupinka mizela kdesi v puklině skály, v úplně jiné části, než kudy jsem přišel. Počkal jsem, až zmizí poslední a následoval je. Když jsem prolezl dírou, ocitl jsem se v ohromné jeskyni. Pode mnou byla tak dvacetimetrová propast a světlo nedosvítilo na konec prostoru na dálku. „ Are you here alone?“, ozvalo se kus ode mě. „ Jap,“ odvětil jsem suše do komíhajícího se světla plynové lampy tazatele. Dozvěděl jsem se, že bych tam být sám neměl, že mám mít průvodce, že to je nebezpečné a spoustu dalších věcí. Ujistil jsem ho, že průvodce nechci, že mě ostatní lidé ruší. Průvodce se cítil být poněkud dotčený a řekl mi, že pokud tedy nechci průvodce, tak ať nepoužívám jejich světlo. Zareagoval jsem ve smyslu, že milerád počkám ve tmě dokud neodejdou a sednul si na zem.
Skupiny mají dva průvodce. Jednoho na začátku a druhého na konci skupiny. Počet lidí, o které se starají, je někde mezi 5-8. Každý z průvodců má velkou plynovou lampu a několik elektrických svítilen. Celé podzemí je standardně ponořeno do naprosté tmy. Bez umělého světla nemáte šanci udělat jediný krok. Některé úseky jsou skutečně brutální. Průlezy s otvorem maximálně 40x20 cm střídají strmé srázy nad propastí, kde nedosvítíte dolů, výlezy, kam musíte vyšplhat po laně a šikmé stěny, do kterých jsou vysekané drobné zářezy, kterých pokud se včas nechytnete, sjedete několik desítek metrů neznámo kam. I to je jeden z důvodů, proč jsou průvodci dva a proč tam nepouští obézní lidi. Jednoduše by ucpali průlez. U složitějších úseků jeden průvodce tlačí turistu, aby ho druhý, z druhé strany tahal. Upřímně mi není jasné, že se do toho pouští, je nanejvýš pravděpodobné, že i přes veškerou jejich snahu jim sem tam někdo někam musí spadnout.
Každopádně, já mám výšky rád a lézt mě baví. U průlezů jsem měl trochu stažený zadek, protože si musíte nejdřív posvítit, jak vypadá prostor kam se spouštíte a následně se tam spustit naslepo, neboť musíte vzpažit a prosoukat se opatrně dolů s tím, že nohama nahmatáváte to, co jste si předtím ve světle baterky prohlédli. Ve skupině na vás volají, nebo vám chytí nohu, když jste sám, tento benefit postrádáte. Jenomže, to je na tom právě to zábavné. Pokud se nějakou podobnou dírou prosoukáte dolů, můžete rovnou zapomenout na to, že se vrátíte, není to jednoduše možné.
Celkem mi vadilo, že ať jsem se coural, jak jsem chtěl, stále jsem skupinu před sebou doháněl. Ve skupině je vždy alespoň jeden člověk skutečně pomalý. V jednom místě jsem si sedl s tím, že počkám aspoň deset minut, že by mi snad mohli konečně někam kus zmizet. Popravdě, když zmizel poslední odraz světla z plynové lampy a já zhasnul svojí baterku a seděl tak v naprosté tmě, ve vlhku a slyšel jen neurčité odrazy zvuků, které produkuje samotná jeskyně, cítil jsem se zvláštně. Během chvíle totiž začnete vnímat všechno jinak. Zrak je v tu chvíli naprosto vyřazený smysl a zároveň víte, že v tomhle prostředí bez něj neuděláte jediný krok. Doslova. Poslouchal jsem vlastní dech, dlaně opřené o skálu vedle sebe a nad sebou. Nikam se mi nechtělo, asi bych takhle vydržel sedět sám se sebou hodně dlouho. Bohužel se v dálce objevily další paprsky světla, to jak se blížila nová skupina. Chtěl jsem je nechat projít, že si počkám na další tmu. Jakmile se přiblížili, dostal jsem opět otázku, zda tam jsem sám, a proč nemám průvodce. Odvětil jsem úsečně, že nemám a nechci. Opět jsem dostal přednášku, opět jsem vysvětlil, že nemám zájem a nechal jsem skupinu pohltit tmou. Už už jsem se chystal, že vstanu a půjdu, když se v dálce znovu vynořila světla. Když došli až ke mně a já viděl, že se další průvodce nadechuje, aby mi něco sdělil, poměrně podrážděně jsem začal komunikaci sám v tom smyslu, že jestli se chce zeptat, jestli jsem sám, tak jsem a průvodce nechci, protože mě to bez něj baví víc. Dotyčný chvíli koukal a pak z něj vypadlo, že jsem blázen. Odvětil jsem, že vím a že mě to těší, což nebylo míněno jako vtip, ale i tak to rozesmálo všechny anglicky mluvící. “ Já teď půjdu před váma, tak jestli nechcete, abych šel ve vašem světle, tak si počkejte,“ dodal jsem a spustil jsem se ze stěny po laně dolů.
Najít „správnou cestu“ není těžké. Některé chodby vám nedávají jinou možnost, než jít jediným směrem a na velkých prostranstvích jasně vidíte ošoupané kameny. U průlezů, či výstupů, pokud nabízejí více možností, jak se dostat na druhé místo vidíte, že ty nejjednodušší výstupy jsou nejvíce vyleštěné. Navigovat se tady není tím pádem vůbec složité. Pokračoval jsem chodbami a tmou asi dvacet minut a teprve teď mi došlo, že to měla být jedna malá jeskyně. Vůbec to není krátké, jak mělo být a tahat sebou v kapse teleobjektiv je naprostá hovadina, která dost překáží a omezuje některé průlezy. Naopak crocsy byly skvělé. Ve vyloženě složitých místech jsem si je jednoduše sundal, bosá noha na mokrém kameni téměř neklouže. Mít klasické boty by bylo nepraktické, už jenom proto, že v některých místech jsem šel doslova po pás vodou.
Po necelých dvaceti minutách jsem došel první skupinu a vzápětí ji předběhl, abych po dalších patnácti minutách, v ohromné podzemní jeskyni, ve které bylo zároveň i jezero, došel druhou. Tedy technicky, byla to ta úplně první skupina. Průvodce měl opět nějaké pitomé poznámky, že jim kradu světlo, respektive, že zneužívám jejich světla, tak jsme se lehce chytli s tím, že jsem mu řekl, že holt choděj moc pomalu a že jestli tak zoufale touží po 70 CZK, které by mě stála ta otrava být s nimi, takže mu je rád dám, když pak už nebude nic říkat. Od té doby neřekl nic, ale dle toho, co následně udělal, to asi špatně nesl.
Zasekl jsem se totiž v jeskyni, která byla plná netopýrů (bohužel bylo naprosto nereálné je vyfotit). Tato jeskyně navazovala na jezero, byla v podstatě jeho součástí. Celý komplex je dutina, tak 30 metrů vysoká, oválného půdorysného tvaru s tím, že v nejužším místě má nejméně 50 metrů a v nejdelším určitě 150. Nebyla to rovná plocha, ale různě rozpraskaná skála. Voda byla místy tak hluboká, že jste nestačili na dno a plavat ve tmě se prostě nedá. Zvlášť ne s foťákem a objektivem nad hlavou. Nebo aspoň já se do toho v jednom člověku pouštět nechtěl. Průvodci místo obešli po hřebenu skály (nevím jestli se tomu tak říká, když je to skála v jeskyni, ale lepší termín mi není znám) a já hledal alternativní cestu, kterou jsem nenašel. Vydal jsem se tak ve stopách zmizelé skupiny, abych je doběhl u výlezu na zhruba deset metrů vysoký převis. Byl naprosto kolmý a hladký, a abyste se na něj mohli dostat, potřebovali jste buď cepín, nebo lano. Lano bylo nahoře navázáno a přišel jsem akorát ve chvíli, kdy průvodci doslova rvali nahoru poslední dva lidi. Když tam dostali posledního, zmizel i průvodce, který sebou kus popotáhl i lano. Viděl jsem jeho konec, ale bylo tak dva metry nad úrovní mojí ruky. Chvíli jsem vrtěl hlavou, jestli to má skutečně zapotřebí, že pokud lano nestáhnu já, budou s tím bojovat následné skupiny stejně jako já, ale nakonec jsem si posbíral několik kamenů a postupně si konec lana „sestřílel“ až k sobě dolů.
Za kvalitu fotek se omlouvám, ale bohužel nebyl dostatek světla. Některé fotky jsou foceny za pomoci baterek, jiné s pomocí blesku. Jakmile fotka není plastická, jedná se o blesk. Nevypadá to tak, ale vše je hluboko pod zemí a v naprosté tmě. Takto plošně osvícené to vidím až z fotek. Reálně vidíte vždy jen pár metrů před sebe, vše ostatní pohlcuje tma. Ze dvou fotek ke konci galerie je zřejmé, jak velký provoz je v krajních jeskyních, kam se dá snadno dostat po schodech.
No a tím vlastně celá sranda končí. Když jsem vylezl ven, tak jsem zjistil, že jsem místo jedné jeskyně prolezl celým komplexem chodeb, z Lumiang do Sumaging cave. V podzemí jsem byl zhruba pět hodin. A byla to sranda. Nicméně větší sranda by to byla ve dvou. Takhle to je přeci jenom trochu, lidově řečeno, o hubu.
