Nedá mi to, musím se zmínit o tom, co následovalo. Totiž, Plechcup je jakousi podmnožinou aktivit, které probíhají v rámci “Trackday”. A Trackday bychom mohli říkat čemusi, kde se na českých motokárových okruzích sejde hromada více, či méně mentálně postižených individuí, kteří mají potřebu jezdit dokola tak, aby u toho pískaly gumy, nebo ještě lépe, aby z nich stoupal dým, tak, aby auto pokud možno nejelo dlouho svou přední částí napřed a hlavně tak, aby byl kolem jejich auta takový hluk, že o tom co se právě odehrává, nemáte možnost diskutovat.
Přišlo mi nutné, aby se této akce, kromě mého modrého GTi 180, který byl zakoupen primárně pro tento účel, zúčastnila také moje závodní motokára, která již několik let smutně odpočívá v polici v garáži. Vítek toto duo doplnil černým BMW 325i na slickách. Doprovod nám dělal Jirka, kterého nalákala možnost pohladit volant všech zmíněných strojů a Aneta, které tak nějak nic jiného nezbylo, pokud nechtěla Vítkovi sebrat peněženku a odjet vlakem do Prahy.
Nemá smysl, abych v detailu popisoval, jak se nakládá 170 cm široká motokára o sobotní půlnoci do auta, jehož vnitřní šířka je 160cm. V hrubé rovině jen zmíním, že potřebujete několik nastartovaných strojů, resp. jejich předních světel, aby vám z noci udělaly den, následně nosíte motokáru z místa na místo, dlouze diskutujete o alternativách, kam a jak se dá naložit, abyste ji nakonec zmíněným otvorem záhadně procpali dovnitř.
Každopádně, kromě skutečnosti, že všechny zúčastněné nedělní den doslova griloval, tak motokáře motor vydržel (na což jsem nesázel), zato jí Jirka rozlomil zadní brzdový kotouč a díky jeho ohromné síle, ve stejný okamžik ulomil táhlo řazení, Vítkovému BMW začal hořet výfuk (ano, i výfuk může hořet) a z předních brzd mého modrého Puga se vytrvale kouřilo. Výsledkem bylo zjištění, že mé časy jsou více méně identické, jako posádky, která tomuto závodu vytrvale dominuje, což způsobilo, že se z Puga začalo kouřit ještě víc a mně hlava nebrala, jak je to možné, protože „rychleji“ jsem to přes veškerou snahu prostě nedokázal a přitom je moje auto objektivně silnější.
Po trénincích, před startem závodu jsem poprvé sklonil zrak na tlapky závodních strojů a v ten okamžik mi to došlo. Téměř všechny posádky mají na autech semi slicky. Pro ty, kteří nemají tušení, o čem mluvím, jedná se o pneumatiky, které lepí tak, že když vám přejedou nohu, zují vám botu a nenávratně ji pohltí. Tak moc lepí. Díky tomu je auto mnohem poslušnější v zatáčkách. Tím bych „technické“ mini okénko uzavřel. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem přijel vyhrát a navíc se mi pohár za první místo skutečně líbil, nechal jsem se přepsat na poslední místo v rozjížďce, vytáhnul Vítka a Jirku, aby mi pomohli narychlo udělat úpravy na autě, spočívající v maximálním možném odlehčení a zmizel jsem ze závodní řady.
Za Vítkova temného očekávání přetáčivého auta, z Puga zmizela rezerva, hever, zadní sedačky, koberečky a další zbytečnosti a já si začal v hlavě promítat trať a její profil a snažil si zafixovat, že nemůžu řadit dvojku rychle, protože Pug má nemocný synchron na dvojce a je dost vzteklý pokaždé, když na to zapomenu.
Na trať jsem byl vypuštěn jako druhý z předposlední trojice. Organizátoři mi jaksi zapomněli sdělit, že zadní část trati na závod změnili, takže první ostré kolo bylo ve znamení oblaku modrého kouře a uklidňování Puga, kterému se nelíbila náhlá změna směru jízdu. Během tohoto “okruhového dne” jsme se však spolu již naučili vcelku obstojně komunikovat, takže nic nebránilo se společně připravit na kolo druhé. „Prodali“ jsme poslední zatáčku před cílem, abychom měli co nejrychlejší výjezd a pustili se do dalšího kola. Strategie byla jasná, jedno kolo zajet na jistotu a třetí, zbývající, „na krev“ s rizikem, že udělám chybu.
Na vyhlášení výsledků mě přitáhnul Ivánek s tajemným výrazem a slovy, „Tak já už vim, kdo to vyhrál!“ Na dotaz, kolikátý jsem skončil, nereagoval. Po vyhlášení čtvrtého místa jsem začal být nervózní, přišlo mi těžko reálné, abych bez semi slicků vyhrál, ale v danou chvíli bylo již naprosto zřejmé, že si nějaký pohár odnesu. Pokud jste si prolezli galerii, tak máte náskok a víte, že jsem nakonec skutečně vyhrál a to velmi těsným rozdílem 17 desetin vteřiny. Nutno dodat, že to bylo vítězství zasloužené a udělalo mi radost. A pohár, pohár je to zatím ten nejhezčí, který jsem kdy vyhrál.
