Loď z portu v Busanu vyplouvala v 8:45. Cesta tam trvá cca 40min. Na chviličku odbočím od tématu rána v Busanu, k mé včerejší cestě do hotelu taxíkem. Pršelo, zarezervoval jsem si online zmíněný hotel a odmávnul první taxi, nastoupil k němu, abych po zhruba třech minutách na stejném místě zase vystoupil, neboť taxikář nepobral název hotelu v angličtině, následně po několika minutách na dešti nastoupil do druhého, tentokrát vybaven stáhnutou mapou v mobilu, kde byly ulice v Korejštině (aspoň pevně věřím, že to nebylo Japonsky), ovšem opět po třech minutách vystoupil, neboť dotyčný tam buď jet nechtěl, nebo netušil kde to je. Mohl zrovna tak říct, že nemá benzín, nebo že jeho manželka neumí vařit, každopádně mával rukama, jakože nejedeme nikam. Vzhledem k tomu, že jsem stál přímo na stanici metra a metro je tady značené srozumitelně anglicky a hotel se zdál být od metra přibližně pět minut, jel jsem nakonec do hotelu metrem.
Cestu zpět jsem tedy zvolil stejně, port byl od stanice metra cca šest minut. A jsme zpět v Busanu. Je ráno a je mi divné, že zrovna já vstávám v šest, abych vlezl ve všední den do metra a jel s ním v davu lidí, těšících se na svou práci a přitom mi to nejenomže nevadí, ale do určité míry dokonce baví. Na portu vše proběhlo bez problémů, dostal jsem svůj lístek “hydrofoil lodí”, což není pojmenování nějaké vzácné úchylky, ale označení lodi na „nohách,“ která zjednodušeně řečeno má díky tomu nižší odpor a tím dosahuje vyšší rychlosti. Vzhledem ke vzdálenosti Busan <---> Fukuoka, která je přibližně 200 km a času necelé 3h mi vychází, že to jede zhruba 70km/h. Loď díky tomu, jak rychle jede v podstatě nehoupe, sem tam dostane ránu, zřejmě od vlny, a nic nebrání tomu, abyste se cestou koukali na Japonské reality show na obrazovce před sebou, anebo prostě spali.
Výstup z lodi byl ve znamení deště a poměrně silného větru. Zapomněl jsem zmínit, že security check byl neskutečný. Nechápu, jak se jim to podařilo, ale vyhmátli mi z jedné kapsy batohu švýcarský nůž a z jiné vnitřní kapsy kleště s nářadím (stejná otvírací logika jako u švýcarského nože, je to malé, vcelku s tím moc práce neuděláte, ale už se to mockrát hodilo). Šli naprosto na jistotu, holka u rentgenu něco řekla, holka u pásu vzala baťoh, poprosila mě, ať otevřu jednu vnější kapsu a vyndám nůž a následně, ať otevřu baťoh a z vnitřní kapsy vyndám „To druhý.“ Tohle se mi na letišti nikdy nestalo, několikrát a podotýkám, že ne záměrně, jsem sebou zavírací nůž provezl. Holka dala obě věci do obálky a zapečetila se slovy, že mi to dají, jakmile připlaveme a asi pětkrát se za to omluvila.
Z portu do centra to je cca 15min autobusem. Na cestě samotné by nebylo nic zvláštního, kdyby autobus neřídil japonský bratr Tima Rothe, který ztvárnil postavu bellboye z filmu Čtyři pokoje. Nebyl mu podobný zjevem, ale pohyby. Pokud film neznáte, což je chyba, protože je výborný, tak se podívejte na tohle video: . Ty medově vláčné pohyby měl řidič autobusu. Dlužno podotknout, že jsem seděl šikmo za ním a fascinovaně ho pozoroval. Neudělal jediný zbytečný, nebo rychlý pohyb. Spojkový pedál (vše v Japonsku je s manuální převodovkou, včetně autobusů) je cca 30 cm nad zemí, takže ho má řidič v půlce lýtka. Aby na něj mohl šlápnout, musí zvednout poměrně hodně vysoko nohu. Aplikujte si tu představu do medových pohybů a zkombinujte s pohyby ruky na řadící páce a volantu, páčce ovládacích dveří, atd. Výsledek byl neskutečně komický. Pokud vám to legrační nepřijde, nemáte dobrou fantasii. A ano, ta holka, která si dá do výstřihu peníze, je skutečně Madonna.
