Zlo

Jsem ve starym bytě, kde jsem bydlel jako dítě. Mám hrozně nepříjemnej pocit. Venku za oknem jsem zrovna zahlídnul něco jako malej létající talíř. Ten objekt je ztělesněný zlo. Vysílá ke mně kužel světla, kterym se mě snaží přitáhnout k sobě. Účinky světla jsou paralyzující, ale ne okamžitě. Schovávám se za roh okna, lehám si na podlahu a plazim se do šatny ve který nejsou okna. Lezu do police a přikrejvám se oblečením. V zápětí do místnosti lezou malý odporný stvoření. Jsou hnědý, maj dlouhej ocas a strašně rychle se pohybujou. Nejsou inteligentní a maj za úkol mě najít. Nevšimli si mě. Koukám mezerou mezi oblečením, lezou po policích až nahoru – místnost nemá strop. V díře je vidět spodek létajícího talíře. Střih. Jsem v knihovně, stále ve stejnym bytě. Je tam taky můj strýc, snaží se v knihovně najít nějakou informaci o tom, co ta věc chce. Všechny police knihovny, jsou nakloněny směrem ode zdi dopředu. Je zvláštní, že vůbec drží pohromadě. Přesně ve chvíli, kdy si uvědomuju fyzikální nemožnost takovéto polohy regálů knihovny, se její část odlomí a spadne na zem. Strýc si toho vůbec nevšímá, dochází k naprosto zcestnému závěru, že celá záležitost nějak souvisí s nacistama. Střih. Jsem v naprosto neznámym prostředí se spoustou kulatejch a poměrně tlustejch sloupů. Zdi místnosti jsou buď prosklené, nebo vůbec neexistují. Talíř se pohybuje po obvodu budovy a každou chvíli se mu daří mě zaměřit. Vzhledem k velkýmu množství sloupů nemám větší problém vždy z paprsku poodejít. Přestávám mít strach. Najednou mám ohromnou touhu ho zničit. Mění tvar. Teď vypadá jako kovovej, lesklej pavouk ve velikosti středně velkýho psa. Sedám do auta a jedu k pumpě, chci ho vylákat na nějaký volný prostranství. Jsem u pumpy, vim že mě pronásledoval. Otáčim auto. Nemám šanci se rozject nijak zvlášť rychle, mám ho přímo před sebou. Drobnej náraz. Vybíhám z auta, chytám ho za nohy, vytahuju z pod auta a jak smyslů zbavenej s nim mlátim o zadní sloupek auta. Mám strach přestat aby se neprobral. Mlátim s nim brutálnim způsobem tak, až se sloupek začíná deformovat. Otvírám dveře u řidiče a strkám mu mezi ně hlavu. Mlátim dveřma do jeho hlavy, opakovaně. Začínaj z něj odpadávat kusy. Nepřestávám. Po zhruba minutě ho házim na zem a jezdim po jeho zbytcích. Je mrtvej. Mám trochu obavy, jestli to je skutečně definitivní stav. Nemůžu se ubránit pocitu, že už nikdy nebudu mít klid. Ale nejedná se o strach, je to jen určitá forma nejistoty.